Založit webové stránky nebo eShop
aktualizováno: 29.11.2017 01:59:34 

MINERAL  - GEOLOGIE - HORNICTVÍ ( bibliografický ) Web

Barrande Joachim
Přidej na Seznam

Vítejte na stránce

mineral.wbs.cz

v sekci

Barrande Joachim

 

image

 

image

 

Joachim Barrande se narodil v sobotu dne 11.srpna 1799, Charlottě Louise a Augustinovi Barrandovým v městečku Saugues v horním departementu Haute Loire - Vysoce položené horské oblasti s nadmořskou výškou 940 m, drsným klimatem a i dnes nízkou zalidněností.

V matrice Obecního úřadu je následující zápis: "Dnes 24.thermidoru sedmého roku Francouzské republiky dostavil se ke mně,obecnímu jednateli obce Saugues,občan Augustin Barrande v doprovodu svého bratra Jouachima Barranda, 38letého a Medarda Moliniera, 52letého, oba z řečené obce Saugues, prohlásili, že Charlotta Louisa Torrantová, legitimní manželka Augustina Barranda, porodila téhož dne chlapce, který nám byl ukázán a kterému dali jméno Jouachim Barrande. O tomto prohlášení řádně ověřeném jsem učinil tento zápis, který jsem podepsal s pány Barrandy a Molinierem shora uvedeného roku a dne...".

imageimage

Barrandův otec, který měl na náměstí Place St.Médard v Saugues (k roku 1806 s 2600 obyvateli) v těsné blízkosti centra, jímž byl románský chrám sv.Medarda, krámek s podomácku tkaným plátnem a vlněnými houněmi, sice nebyl šlechtického původu, ale jistě byl zámožným občanem, neboť svým potomkům (Joachimovi a jeho o deset let mladšímu bratrovi Josephovi) poskytl nejlepší vzdělání - oba je poslal na nejdražší pařížské Stanislavovo lyceum.Odměnili se mu tím, že uspěli při dodnes obávaných přijímacích zkouškách na École polytechnique, kterou Joachim studoval v letech 1819-1824. (Tato vysoká škola technická, založená r.1794 ještě jako škola veřejných prací, byla o deset let později Napoleonem změněna na školu vojenskou, jíž je dodnes. Jen pro zajímavost: jejími učebnami prošly osobnosti jako A. Citroen či LeVerrier – objevitel planety Neptun). Poté byl přijat na Polytechniku, a to hned na poprvé. Po dvouletém studiu ji ukončil s pořadovým číslem jedna, tedy jako nejlepší student roku. Další, dvouleté studium na École des ponts chausseés mu, kromě znalostí z oboru stavby mostů a silnic, dalo též mnohé vědomosti z oboru přírodních věd. Po zdárném vystudování, ve 22 letech, působil jako stavební inženýr v Bordeaux a v Saumuru a jako civilní inženýr se proslavil v Decize, kde je dodnes pýchou kraje jeho most přes Loiru.

Bratr Joseph, o deset let později, v rámci dohody mezi ruskou carskou vládou a vládou Francie, řídil projektování Transsibiřské magistrály, a tak opět poctil rodinným jménem velkolepou stavbu!

Ale zpět k Joachimovi: Ten, zaujat přednáškami svých profesorů Cuviera,Lamarcka či d’ Orbignyho, začíná pronikat do tajů přírodních věd. Je jisté, že musel ovládat společenské vystupování natolik, že se o jeho znalostech z matematiky a přírodních věd, doslechl francouzský dvůr, kam byl koncem 30. let povolán Karlem X., aby se stal učitelem jeho vnuka Henriho z Chambordu.

V červenci roku 1830 však byli Bourboni opět vyhnáni z Francie a s nimi i Barrande, který na nich byl existenčně závislý. Tehdy začala životní pouť Joachima Barranda, který nakonec definitivně "zakotvil" zde v Čechách, avšak nepředbíhejme. Do r.1831 pobýval ve skotském Edinburgu, tam poznal Sira Rodericka Murchisona, věhlasného geologa, který ještě více podnítil

image
30ti letý J. Barrande - vychovatel Henriho z Chambordu

Barrandův zájem o vědu. Pobyt v nevlídném skotském kraji však královskou rodinu příliš nenadchl, a proto s potěšením přijali nabídku císaře Ferdinanda I., na zámek Buštěhrad, který jim propůjčil francouzský císař Ferdinand V. zvaný Dobrotivý. Ani zde však dlouho nepobyli, neboť už za rok, v r.1832, je vyhnala cholera. Přestěhovali se tedy do prázdného Pražského hradu. Zpustlé, narychlo upravené paláce, které v sobě nezapřely, že se jich po dlouhá desetiletí užívalo jako vojenských skladů, opět nemohly být náhradou za ztracené Versailles.

 

Rok 1832 se tedy stal milníkem české země a vědy! Barrande už Prahu neopustil. Zato Karel X.s celým svým doprovodem tak učinil hned nasledujícího roku. Zánik formálního vztahu ještě více utužil skutečné celoživotní přátelství mezi Barrandem a Henrim z Chambordu, který po smrti svého děda přesídlil z Gorice (dnešní Itálie) na svůj zámek ve Frohsdorfu u Vídně (měl později sehrát v životě J. Barranda důležitou roli). Kvůli intrikám na královském dvoře a své přílišné liberálnosti a progresivitě musel na svou funkci rezignovat. Poté se stal správcem jeho statků a hlavním poradcem.

V Praze se 33 letý Francouz - Barrande - jméno dosud neznámé ve vědeckých kruzích - brzy seznámil s našimi čelními vědeckými osobnostmi, sdruženými kolem Musea Království českého. Jmenujme z nich alespoň Františka Palackého (který byl mj. Chambordovým učitelem němčiny) a Kašpara hraběte Šternberka - zakladatele Musea. Jeho prostřednictvím se také roku 1833 Barrande na krátkou dobu vrátil ke svému původnímu povolání. Měl posoudit, popř. přepracovat projekt prodloužení pražsko-lánské koňské železnice, v pořadí druhé stavby tohoto typu v Čechách. Měla propojit Prahu s Plzní a s uhelnými pánvemi v okolí Radnic. Z původního záměru však později sešlo. Při výzkumných pracech v okolí Skryjí totiž spatřily světlo světa téměř půl miliardy let staré zkamenělé zbytky dávných obyvatel pramoří - trilobitů. Pro Barranda nebyly ničím neznámým - ba naopak. Znal je jednak ze Skotska a Francie a také z příležitostných nálezů z Prahy. Traduje se, že se Barrande se zkamenělinami poprvé setkal v témže roce při procházce v okolí Dívčích Hradů na Zlíchově, poblíž Bílé skály, kde nalezl zbytek trilobita rodu Odontochile a část hlavonožce "Orthoceras". Paní "Bábinka" při úklidu jeho bytu prý toto "kamení" vyhodila na skládku. Poté je však musela Barrandovi přinést zpět do pracovny.

Šest let svého života (1840 - 1846) věnoval cestování po středních Čechách a brzy pochopil, že co do bohatosti a druhové rozmanitosti fosílií jsou krajem zcela jedinečným .

Čtvrtek 13.června 1844 - tímto datem je označen zápis v jednom z jeho 15 deníků (jejichž část je sice překrásně kolorována, ale bohužel text je psán obyčejnou tužkou). Toho dne si Barrande zakreslil profil prvohorních souvrství pražské pánve.

Pozoruhodná je jistá paralela jeho života s životem Charlese Darwina. Oba svoji přírodovědeckou dráhu začali osudovou změnou: Barrande přišel de facto nedobrovolně do Čech ve stejném roce, kdy o necelých 10let mladší Darwin nastoupil na loď Beagle, aby podnikl cestu kolem světa. Přestože oba začali současně sbírat fakta, jejich cesty se rozešly ihned na samém počátku : zatímco se Darwin dopracovával k širšímu pochopení souvislostí, Barrande inklinoval především k úzké specializaci v rámci oboru.

Vraťme se však k pražskému životu a ke společnosti,jejímž členem se pomalu stával. Býval pravděpodobně častým hostem ve Šternberském paláci (bývalé budově ÚÚG - Ústřední ústav geologický ) od roku

image
60ti letý J. Barrande v nejproduktivnějších létech svého života

1835 do roku 1845 totiž bydlel přímo naproti na Malostranském náměstí v domě "U tří hvězd" ( čp.37 III ). A byl bezesporu nepřehlédnutelnou postavou Malé Strany a mnohé nasvědčuje tomu, že posloužil Janu Nerudovi jako "model" k povídce Hastrman. Nerudova maminka se začala od r.1834 starat o jeho domácnost, a to nejprve "U tří hvězd" a od května 1845 v čp. 419 III, tehdy novostavbě empírového domu "U řetězového mostu" v dnešní Vítězné ulici (tehdy Chotkově, kam se Barrande musel přestěhovat, jelikož jeho bývalé bydliště na Malostranském náměstí koupila v roce 1844 Česká spořitelna. S paní Nerudovou se prý seznámil ve Skryjích, kde pracoval na stavbě železnice). Paní Barbora, jen o čtyři roky starší než Barrande mu zde našla dostatečně velké pětipokojové apartmá ve třetím patře přistavěném v roce 1842. "Dostatečně velké" byl však v Barrandově případě pojem značně relativní, neboť po čase, díky nashromážděnému množství zkamenělin, v něm nebylo téměř k hnutí. Nejčastěji vysedával u malého stolku v kuchyňce u lampy postavené na obráceném plechovém hrnečku (?!). Na okenních parapetech bylo několik květináčů s kaktusy, mezi nimiž sedával pes.

 

Barrande se čtením Pražského deníku a s pomocí paní "Bábinky", jak nazýval matku Jana Nerudy, naučil i obstojně česky. Podle vzpomínek jeho posledního skalníka, legendárního Tomáše Marka z Drábova u Berouna, mluvil prý Barrande česky sice správně, leč pomalu. Tento skalník ještě ve svých 94 letech, v r. 1944, napodoboval Barrandovu výslovnost v mnohokrát tradované větě: "Tomáši, půjdeme do Libečova, najdeme tam lingule a uzavřeme sbírku".

Není nepravděpodobné, že krásná česká slova jako "tetinka, pantáta, královna, maminka, panenka, spanilá, milá, synek, vévoda, Nevěsta vendita - Prodaná nevěsta", kterými Barrande nazval mnohé české zkameněliny (a to i navzdory tomu, že bylo v Bologni v r.1881 geology ustanoveno, že názvy smějí být pouze latinské či latinizované), slyšel poprvé právě z úst paní Barbory.

Z předválečného vyprávění již zmiňovaného Tomáše Marka víme, že Barrandova slovní zásoba nebyla zdaleka omezena jen na zkameněliny, ale také dosti často spolu rozmlouvali o hezkých děvčatech, která potkávali při toulkách v Poberouní. Nejednou bylo lze spatřiti elegantně ustrojeného cizince ve víru tance na vesnických tancovačkách (např. v Kosoři, či okolí Skryjí a Týřovic).

Pokud bychom chtěli Barranda charakterizovat jako člověka, bylo by na místě citovat Jana Nerudu, který na něho vzpomíná jako na “uhlazeného kavalíra, pečlivě oblečeného v šat nezvyklého střihu, vlídného a laskavého. Vídal jsem jej od svého dětství po mnoho let den co den. Mluvil jsem s ním často, ale úsměv na jeho tváři postihl jen málokdy.”.

Rakouský geolog F.E.Suesse, o něm v r.1849 prohlásil: "vysoce urostlý štramák, pozornost zasluhující zjev, bezvousý (Barrande má na všech portrétech pečlivě vyholenou bradu lemovanou licousy), s bílou hlavou a bílým šátkem uvázaným vysoko na krku a s kabátem, který dosahoval až na kotníky". Cestovatel a přírodovědec J.L.Kořenský - o něm ve svém článku z r.1898 píše: "kroj Barrandův byl rázu staromódního. Hlavu pokrýval šedivým cylindrem, v létě měkkým šedivým širákem. Na krku nosil bílý nebo strakatý šátek, kolkolem obvázaný. Kabát míval šosatý. Za chladu oblékal na se plášt s rukávy a chodil v něm asi po třicet let, od té doby, co přišel do Čech z Francie. Bez rukavic nevycházel nikdy. Čistoty si hleděl velice. Umýval se denně několikrát. Vlasy dával střihati jenom doma v bytě. Vousem jeho byly licousy. Ostatní vousy holil si každý den. Život vedl přísný, pravidelný. Žil střídmě a zbožně. Vstával časně a pracoval od božího rána. Snídával polévku nebo kávu dle určitého týdenního pořádku. O jedenácté hodině požíval kousek chleba s máslem nebo jablka. O dvanácté hodině konal obvyklou procházku, od níž ho neodvrátila žádná návštěva a žádná nepohoda. Z procházky vracel se o druhé hodině. O třetí hodině obědval. Ovoce nescházívalo při tabuli. Jídal je rád čerstvé nebo sušené, jako fíky, hrozinky, ořechy. Pivo píval míchané s vodou a přidával do něho kousek cukru. Též víno píval, ale vše v míře nepatrné. Po obědě pil černou kávu, načež trochu podřimoval při stole. Potom opět věnoval se svým studiím až do večera. Po celý rok večeřel toliko mléko a housku. Musel-li nocovati na svých výletech na venkově, žil mnohdy o pouhém mléce a kusu chleba. Ta strava bývala zhusta jeho obědem a šla mu jak náleží k duhu. O svých pracích pro nový den mluvíval si sám nahlas, říkávaje, co bude dělati zítra. Po večeři pracoval jen za mladších let, později zanechal již každé práce při lampě a šel záhy spat. Nekouřil, nešňupal. Barrande byl jako pravý křesťan mysli velice zbožné, neděli světil dle přikázání Božího a pravidelně chodil na půl dvanáctou do chrámu sv.Mikuláše. Jeho chůze byla pevná, vojenská, ne však hřmotná. Vysoké tělo své nosil vzpřímeně. Koncerty, divadla a jiná kulturní vyžití pro něho nebyla..."

Neruda o něm ve svém fejetonu z neděle 21.října 1883 napsal: "Kdykoli si myslím muže naprosto opravdového a myslitele velikého,tane mi na mysli tvář Barrandova, tvář nesmrtelná".

V Barrandových denících, o nichž jsem se již zmiňoval, nebyly jen popisy lokalit a geologické profily, ale také nejrůznější náčrty strojů a jejich konstrukcí, dále ceníky týkající se polního a lesního hospodářství v Čechách, na Moravě i v Rakousku. (Od r.1841 totiž působil jako správce Chambordových pozemků).

Zajímavé jsou rovněž poznámky o sběratelích tzv. skalnících, kteří pro něho sbírali zkameněliny. Právě tito skalníci jsou další neodmyslitelnou součástí jeho života zde v Čechách. Barrande se natolik naučil česky, že byl schopen se s nimi dorozumět. Během doby si vychoval okruh zkušených a šikovných spolupracovníků, kteří pro něho odkrývali nová naleziště a vysbírávali zkameněliny z rozsáhlých výkopů (některé z nich byly až 200 metrů dlouhé a až 3 metry hluboké!). Zpočátku jim Barrande vyplácel týdenní mzdu, později i zvláštní "prémie" za vědecky cenné nálezy. Postupem doby se někteří z nich začali specializovat na určité druhy zkamenělin (např. poštmistr A Schubert z Radotína, se zaměřil na sběr zvláště cenných devonských paryb, které jsou dnes uloženy v Národním Muzeu).

Latinská jména byla pro skalníky zbytečně složitá a nesrozumitelná, a tak si jednotlivé druhy pojmenovávali po svém: trilobitům říkávali "raci", a tak dodnes známe "raky motýlové s krejcarovou hlavou, se zamračenou hlavičkou, korunáče, metláky, špičáky, vějíře, umrlčí hlavy či lopatáče", a hlavonožce - "šrouby, točenice, rybičky či růžky".

Když prý Barrande zjistil, že ho někteří skalníci okrádají (tím,že odprodávají překupníkům část nálezů), trpce si povzdechl, že kdyby si mohl dovolit platit jim více, jistě by se k tomu nesnížili. Jen pro představu: díky hmotnému zajištění ze strany hraběte Henriho z Chambordu investoval Barrande do své vědecké činnosti více než 25 tisíc zlatých, a to pouze do roku 1848 (tedy za 16 let svého pobytu zde v Čechách). Jak píše prof. Krejčí v r. 1844: "… Některý pilnější a čipernější z nich vyzískal si při tom zaměstnání i jakousi zámožnost, koupil si totiž chalupu i pole ...". Dodnes si může v literatuře přečíst jména: Škoda, Karýsek, Svoboda, Srpek, Hons, bratři Zikové či Štástkové (mnozí z nich si nad nalezištěm stavěli přístřešky, aby mohli pracovat i v zimě).

Úmrtím Joachima Barranda sběratelská aktivita amatérů zdaleka nezanikla. Ještě dlouho po roce 1883 nosili noví a noví skalníci své nálezy do Musea. Bylo tomu tak pochopitelně i za Barrandova života. Dodnes se můžeme například v časopise Musea Království Českého dočíst,že od prvního června do konce srpna r.1854: “... ke sbírce nerostů a skamenělin dal p. Jan Purkhart, c.k. kancelářský v Buštěhradě 21 kusů skamenělin a p.Polf kus křemene, od 1.září do konce listopadu r.1864 ke sbírce skamenělin p. Ant. Čížek z Vysokého dva zuby z předpotopního zvířete a archivář p. K. J. Erben kus skamenělého dřeva ..." (Ano, Karel Jaromír Erben, autor Kytice byl opravdu archivářem Musea království českého).

Mohlo by se sice podle předchozího výčtu jmen zdát, že sám Barrande do terénu téměř nechodil, ale opak je pravdou, čehož důkazem jsou jeho opotřebovaná kladiva a síťovka, v níž nosíval své nálezy. Všechny jeho pracovní potřeby a náčiní jsou dosud uschovány ve sbírkách Národního muzea.

"Na výlety se Barrande odděn do, již v té době staromódního kroje, zásoboval kávovou esencí z Paříže (jeho správcovské povinnosti ho čas od času nutily žít právě v Paříži, kde měl i vlastní byt v Rue de l’ Odéon čp.22), troškou vína, houskou a pečení. Na pochodu se opíral o hůl ze španělského rákosu (rotanu). Španělka byla ohnutá, aby si ji mohl za jiné práce na sebe zavěsiti."

Barrande, ač se to může zdát až nepochopitelné nebyl, a také nemohl být pracovníkem žádného vědeckého institutu, ale jen pro zajímavost byl čestným doktorem Vídeňské Univerzity, čestným členem Francouzské geologické společnosti, čestným členem Londýnské geologické společnosti, členem Císařské akademie věd ve Vídni (která každoročně také financovala jeho vědecké dílo), čestným členem amerických geologických společností. Byla mu udělena nejedna cena a byl i mnohokráte dekorován různými evropskými řády a vyznamenáními za vědeckou práci. Bezesporu stojí za zmínku, že se Barrande narodil 10 let po dobytí Bastily a za svůj dlouhý život prožil nejen druhou a třetí republiku, ale také druhé císařství.

Vraťme se však ještě na chvíli k jeho vlastnostem. Mezi nimi se vyjímala laskavost ke spolupracovníkům, velkorysost, důslednost, štědrost a nezapřel v sobě ani své vlastenectví, o čemž svědčí mj. i tato příhoda: Praha se mu chtěla ještě za jeho života zavděčit, a proto mu nabídla, že jej učiní čestným občanem. Barrande byl sice touto nabídkou nesmírně potěšen, ale údajně odpověděl: "Ctění pánové, miluji Prahu jako svou druhou vlast a honosil bych se tímto vyznamenáním, avšak dle zákonů francouzských musel bych se vzdáti dříve státního občanství francouzského, chtěje se státi občanem, třeba jen čestným, v jiné zemi. Já však chci zůstat Francouzem a zemřít jako Francouz". Co dodat?

Barrande byl však také téměř pedantským vědcem. To jest patrné z historky, jejímž druhým aktérem je Jan Neruda (který byl z Barrandovy strany finančně i osobně podporován). Mladý básník Barrandovi pln nadšení přinesl svoji první sbírku básní “Hřbitovní kvítí”. Barrande sice připustil, že ho některé verše zaujaly, avšak dodal: “Víte, básně psáti není nic pro váš národ. Snad vám budou kamarádi připíjet, vy však chcete-li svému národu opravdu prospěti, zanechte veršů a chopte se přísné vědy!”

Naštěstí se ale Neruda přesvědčit nenechal. O Barrandovi se vypraví ještě řada dalších historek: "... Na svých toulkách po Středních Čechách přespával buď u svých přátel či po hostincích, kterých byla v minulém století celá řada. Jednoho krásného letního dne přišel po celodenním putování v okolí Berouna do Králova Dvora, kde se chtěl ubytovat v hostinci, který tehdy stával u hlavní silnice při odbočce na Zahořany. Utrmácený a zaprášený Barrande vypadal asi opravdu zuboženě, neboť si jej hostinský změřil přísným pohledem a vyhnal ho se slovy "tuláky na noc nebereme!".

"... V srpnu 1879 fáral čerstvý osmdesátník Joachim Barrande na dole Vojtěch ještě s několika důlními úředníky na dno dolu do tisícimetrové hloubky. Tuto událost připomíná ve štole pamětní deska s nápisem: "Na tomto místě proslulý geolog J. Barrande oklepával boky vlastnoručně dne 12. srpna 1879 v den svých 80 narozenin - (zde došlo k omylu, neboť Barrande se narodil 11. srpna!). Když vyfáral na povrch, obklopili ho příbramští horníci a vyjádřili mu obdiv. Barrande jen mávl rukou a dodal: “Život je velký a nádherný dar. Jen se nesmí promarnit. Můj dnešní výkon nepvažujte za něco mimořádného. Malíř Tintoretto maloval po sedmdesátce své nejlepší obrazy, filozof Voltaire po osmdesátce psal skvělé filozofické úvahy a Tizianovi bylo dokonce 98 let, když dokončil svůj slavný obraz Bitva u Lepanta, a to nemluvím o Michelangelovi a dalších ..."

Výzkumu českých starších prvohor se Barrande věnoval po celých 44 let svého života! Za tuto dobu vzniklo jeho základní dílo, které ho postavilo na vrchol světové geologie a paleontologie. Úplný název této dosud nejrozsáhlejší vědecké práce vykonané jediným člověkem v originále zní "Systeme silurien du centre de la Boheme", tedy Silurský systém Středních Čech. (Dříve byly totiž celé starší prvohory zahrnovány pod souhrnný název "silur", dnes tento termín označuje jen jejich třetí období).

První svazek věnovaný trilobitům vyšel po předchozí velmi pečlivé přípravě až v r.1852. (základní koncept byl však na světě již r.1846). Trilobitům věnoval Barrande tedy celý první díl, první svazek tabulí a část dodatků publikovaných až v r.1872. Již před tím oznámil svůj úmysl zpracovat souborné dílo o českém siluru. Touto zprávou byli zaskočeni dva geologové žijící v Čechách - Ignác Hawle, guberniální rada Berounského kraje a August C. Josef Corda, t.č.kustod Českého Musea. Nechtěli připustit, aby měl v této záležitosti prvenství kdokoliv jiný než Čech! Proto se odhodlali stůj co stůj předstihnout Barrandův záměr. Jejich společná práce - "Prodrom einer Monographie der Trilobiten" - vyšla v r.1847. Ve srovnání s Barrandovým dílem zde však platí ono známé "práce kvapná, málo platná". Při své vědecké práci Barrande dbal i na nejnepatrnější detaily (např. při vydání prvního svazku - jenž vyšel jeho vlastním nákladem - v již hotové knize měnil 250 stran textu)! Ve vydávání dalších dílů pokračoval stejně důkladně až do své smrti – r. 1883. Poslední dokončený čtyřsvazkový díl, který byl věnován mlžům, byl publikován v r. 1881. Za jeho života vyšlo celkem 22 svazků, ve kterých je popsáno a vyobrazeno celkem 3557 druhů. Celé toto dílo má přes 6000 stran textu a vysvětlivek k obrázkům a 1160 litografovaných tabulí s dokonale věrným vyobrazením popisovaných exemplářů. Vezmeme-li v úvahu, že na každé tabuli je průměrně 30 obrázků, dojdeme k číslu takřka neuvěřitelnému. Celá Barrandova práce je postavena na faktech: mnohé vysvětluje již jeho motto, kterým je každý svazek uveden - "C‘est ce que j‘ ai vu" - "To je to, co jem viděl". Dále si vymezuje "zjišťovat skutečnost a ne tvořit efemerní teorie. Patří budoucímu géniovi, aby uchopil, co náš věk připravil, a vrhl všechno světlo na Zemi, jako je Newton vyzbrojený pozorováními minulých věků vrhl na nebesa".

Samozřejmě i Joachim Barrande měl své pokračovatele. Nejvýznamnějším z nich byl Ottomar Pravoslav Novák (1851 - 1892). Barrande jej zprvu zaměstnával jako svého tajemníka a doslova jej nutil k doktorátu. Byl také jediným hostem na jeho pozdější promoci. V Barrandově závěti byl pak ustanoven pokračovatelem rozsáhlého "Systému". K finančnímu zabezpečení a hrazení nákladů mu bylo zanecháno ve Spořitelně hl. m. Prahy 10.000 zlatých!

Po Barrandově smrti Ottomar Pravoslav Novák vydal ještě 7 dalších svazků, v r. 1892 však ve svých 41 letech umírá a s ním i veškeré další naděje na dokončení tohoto veledíla.

Další neméně důležitou součástí monumentálního Barrandova díla je tzv. "spor o kolonie". Na některých lokalitách české prvohorní pánve se totiž vyskytovala fauna promíchaná spolu s faunou starší. S Barrandovou domněnkou, založenou na teorii migrace mladší zvířeny, která po nenalezení vhodného prostředí k životu uhyne, po čase, když se životní podmínky změní, se zde mladší typy fauny natrvalo usídlí, řada geologů ostře nesouhlasila. Barrande však své názory hájil zcela kategoricky a na jejich podporu vydal i pětisvazkové dílo "Défense des colonies" neboli "Obrana kolonií". O této kapitole píši opět pro ilustraci Barrandova charakteru. Některé své kolonie zcela úmyslně pojmenovával po svých odpůrcích - např. kolonie Krejčí. Svých odpůrců si však nesmírně vážil a v kapitole "Kolonie Krejčí" doslova píše: "Rád ctím ty, kteří jsou z nejhorlivějších zastánců a rozšiřovatelů vědeckých pravd v mládeži české".

Musíme však dnes připustit, že se Barrande ve svých výkladech o koloniích opravdu mýlil. Barrande nebyl zdaleka jediným výrazným sběratelem zkamenělin. Jedním z jeho hlavních konkurentů byl zámožný pražský sládek Jan Michal Šáry, který za léta nashromáždil podobně rozsáhlou sbírku (cca 100 000 nálezů a to dokonce ještě o něco dříve než sám Barrande!). Po jeho smrti byla jeho kolekce nabídnuta ke koupi Českému Muzeu, avšak to nemělo potřebné finance, a tak byla v r. 1878 prodána prof. Alexandru Agassizovi do nově založeného Muzea srovnávací zoologie na Harvardské univerzitě v Bostonu a to za 28.000 zlatých!

Vědecká obec si po této ztrátě plně uvědomovala jakou nesmírnou hodnotu má Barrandova sbírka, a proto se její představitel prof. Antonín Frič o tomto problému před Barrandem zmínil. Ten prý odvětil výrokem: "Soyez tranquille je connais mon devoir envers le nation tcheque" - "Buďtěž klidný, znám svoji povinnost k Čechám".

Maje poslední věci člověka stále na paměti, ukládal svou závět na bezpečné místo. Napsal ji v neděli dne 29. května 1881."Tamo jest poslední vůle má" říkával prý své hospodyni.

“… Za svého života Barrande nikdy nestonával, kromě kašle prý nepoznal závažnější nemoc. Asi rok před svou smrtí počal Barrande scházeti, ač toho sám nepozoroval a ani nechtěl. Ale ti, kdož ho znali z let minulých, shledávali, že se postava jeho poněkud nachyluje a že má chůzi obtížnější. Také hluchota se ohlašovala. Jednou vraceje se z obvyklé procházky byl na Újezdě na Malé Straně postižen závratí a klesl k zemi, takže musil jej strážník odvést domů. Jakmile však Barrande vstoupil na schody a spatřil svou hospodyni shůry přicházeti, vytrhl se strážníkovi a vyběhl jako mladík do třetího poschodí. Polekanou hospodyni ubezpečoval, že mu nic není, že to byla jen okamžitá slabost, byl to ale začátek konce!" Tuto zprávu nám ve svých pamětech zanechal již zmiňovaný J. L. Kořenský.

Poslední z geologů, který s Barrandem mluvil, byl prý Fr. v Hauer, tehdejší ředitel rakouského říšského geologického ústavu, který se s ním - 84 letým starcem - sešel v sobotu dne 22. září 1883, tedy 14 dní před Barrandovou smrtí na malém nádraží v Klein Wolkersdorfu v Dolních Rakousích. Hauer vzpomínal s jakou horlivostí a velkou duševní svěžestí se ještě velký přírodozpytec - Barrande - rozhovořil o svých dalších vědeckých a publikačních plánech.

To však netušil, že se ze zámku Frohsdorf u Vídně, kam se ihned vypravil, když se doslechl, že jeho pán a svěřenec Henri hrabě Chambord umírá, již nevrátí. Barrande jej sice ještě zastihl na živu, avšak namáhavá cesta a následná práce vykonavatele Chambordovy závěti podlomili jeho již tak nepevné zdraví. Onemocněl zápalem plic. Do Prahy prý tehdy napsal: "Jsem trochu unaven, Bůh s Vámi". Na lůžku pak pronesl tato svá poslední slova: "Pán můj nebe mi ukázal. Půjdu za ním".

Naposledy vydechl v pátek 5. října 1883. Marné prý byly pokusy přivést ho k životu: "...pečetní vosk kapaný za horka na jeho tělo nepůsobil v čivy mrtvého...".

V rakvi prý vypadal zesnulý kmet jako živý. V pondělí 8.října byl pohřben v Lanzenkirchenu nedaleko Nového Města u Vídně.

Středa 17. října roku 1883 - další významný den pro českou paleontologii! Celá tehdejší vědecká obec s napětím očekávala tento okamžik - otevření Barrandovy závěti!

"Daruji a odkazuji do úplného majetku Českému Museu všechny typické druhy své silurské sbírky Čech, všechny zkameněliny cizokrajné, všechny své vědecké spisy a brožury. Z české země pocházejí, české zemi nechť náležejí".

Ano, českému Museu daroval a do úplného majetku odkázal nejen celou svou sbírku čítající téměř 300 000 kusů zkamenělin(!) s více než 40 000 typy a originály ve 1 200 bednách, ale i zcela unikátní knihovnu čítající 112 publikací (počítaje v to i dva poslední svazky Systému, které vyšly až po jeho smrti díky přičinění W. Waagena, J. Jahna a F. Počty, a to v letech 1887, 1894, 1899 a 1902) a dále - jak sám píše: "Tabule obrazů pokud jsou tištěny nebo k tisku připraveny, tištěné neb k tisku připravené texty a rukopisy vyjma ony, kteréž se ke koloniím vztahují jakož i vyjma zkameněliny tohoto předmětu se týkající a ve zvláštních svazcích uložené a označené". Veškeré své dílo tedy věnoval Čechám, v nichž jak sám jednou napsal "Prozřetelnost božská nasila tolik vědeckých pokladů".

Za příklad jeho preciznosti a citu pro řád budiž uvedeny dopisy, které jsou nezbytnou součástí jeho pozůstalosti. Odpovídal na ně okamžitě, a to vybranou francouzštinou či dobrou němčinou. Angličtinu jako typický Francouz nepoužíval a svým americkým či anglickým kolegům psával francouzsky. U obdrženého dopisu si šikmo do levého horního rohu poznamenával jeho stručný obsah a zároveň hned i hlavní body své odpovědi.

Jeho ochota a solidarita neznala mezí. Jako Francouz mohl být povznesen nad palčivou národnostní otázku, v níž se zmítala Praha 19. století. V revolučním roce 1848 byl pouhým pozorovatelem vlasteneckého kvasu, který se ho ani netýkal. Dovolil však, aby bylo těžkých beden s jeho zkamenělinami použito na stavbu jedné barikády a vyrovnal se i s tím, že se z mnohými již více neshledal.

V pátek dne 14. června roku 1884 odpoledne odplouvá od Palackého nábřeží parník Stefania, který bez náhrady zapůjčila Česká paroplavební společnost. Pluje pomalu proti toku Vltavy. Na jeho palubě spolu rozmlouvají největší kapacity národní společnosti. Jmenujme alespoň prof. UK Josefa Emlera, historika Josefa Jirečka, geology Jana Krejčího, Antonína Friče a samozřejmě Ottomara Pravoslava Nováka. V 16 hodin parník zastaví poblíž Malé Chuchle, aby bylo dobře patrné, co se objeví na skalách chuchelských podél západní dráhy tam, kde památný výjev shroucení vrstev v pásmu F – f1 se jeví. Zazní výstřely z hmoždířů a slova se ujímá Jan Krejčí, který vítá všechny přítomné. Poté hovoří Antonín Frič a jakmile výrazně vysloví Barrandovo jméno, je ze skály sňata plachta, a tak odhalena pamětní deska ve výšce 20 metrů. Byl to nápad Antonína Friče. Deska je 482 mm dlouhá 140 mm široká a váží 16 g a stála 300 zlatých (dar Libeňské továrny). Na ní se vyjímá nápis "Barrande" pozlacenými písmeny, což stálo 78 zlatých. Fričovy osobní výdaje čítaly 401 zlatých 80 krejcarů, tedy podstatnou část celkového vydání ve výši 572 zlatých 40 krejcarů. (170 zlatých 80 krejcarů bylo zaplaceno z výnosu sbírky amerického časopisu "Science"). "Jediné urovnání plochy skalní zabírající více než 5 m2 vyžadovalo práci osm neděl, neboť pro blízkost četně navštěvované silnice a dráhy nebylo lze odstřelovati skálu, nýbrž bylo nutno dlátem vše zarovnati" pravil smíchovský kameník, jistý pan Leština, jemuž bylo zaplaceno 289 zlatých, přičemž si neúčtoval upotřebení nástrojů, své dojížďky a jiné práce v úhrnné ceně asi 150 zlatých. Tesařské práce stály 168 zlatých. Spropitné "monteurům a tesařům" činilo 6 zlatých 50 krejcarů. Cestáři a mužstvo parolodi dostali 6 zlatek, dělníkům a dílevedoucím bylo zaplaceno zlatek 13. Menší výdaje za drožky a parníky činily 9 zlatek a za "pošlapané pole nad skálou" byly zaplaceny 2 zlatky. Zlíchovské skály byly majetkem soukromníka a protože časy jsou nejisté, smluvně potvrdil, že deska má být chráněna i v případě změny majitele. Tím však zdaleka nekončí výčet poct, které byly Barrandovi posmrtně uděleny.

  • Jen namátkou uveďme jeho bustu umístěnou na Újezdě na rohu jeho domu.
  • Bronzový pomník ve Skryjích od sochaře Viléma Dobrovolného
  • 25. září 1966 byl v Saugues slavnostně odhalen jeho pomník (přítomni byli i vědci z NM)
  • V neděli dne 2. února 1928 byla jeho jménem slavnostně pojmenována pražská čtvrt Barrandov.
  • Geologové ocenili jeho dílo také tím,že po něm nazvali oblast proterozoických a staroprvohorních usazenin ve Středních Čechách "Barrandienem".

O to politováníhodnější je skutečnost, že se nikdo ani v nejmenším nestará o místo jeho posledního odpočinku - o hrob v Lanzenkirchenu u Nového Vídeňského města. Na náhrobním kameni vytesaném z masivního mramoru dnes není možné přečíst nápis, neboť zlatá barva zcela opadala a nebyla znovu obnovena. Na snímku, který byl pořízen ve 30. letech (jehož negativ je na skleněné desce) je text ještě dobře patrný. Přibližně 2,5 m vysoký náhrobní kámen je sice jinak téměř neporušen, ale kříž na jeho povrchu je porostlý lišejníkem. Zato však na náhrobní desce se zub času podepsal vskutku velmi citelně! Je téměř celá pokrytá mechem a lišejníkem a pod tímto letitým nánosem téměř zaniká plastický reliéf kříže. Je zhotovená z dnes velmi zvětralého a místy silně narušeného porézního slepence s řadou trhlin a puklin.

Uvědomíme-li si, že 11. srpna 1999 uplyne právě 200 let od doby, kdy tento nestor české paleontologie spatřil poprvé světlo světa, je nejvyšší čas zachránit tuto jedinečnou památku i pro příští generace!

Bylo by jistě samoúčelné psáti na závěr filozofický rozbor Barrandovy osobnosti s důsledky pro náš národ, který proslavil po celém světě, proto tímto předávám slovo člověku zasvěcenějšímu - prof. mineralogie a geologie na c.k. České polytechnice v Praze, Janu Krejčímu:

"Památka Barrandova nezanikne u nás nikdy a bude žíti v naší vlasti potud, dokud v ní bude zbývati jediný kamének silurský jako svědek jeho činnosti".

Použitá literatura:

Rudolf Prokop - Zkamenělý svět (Kotva Práce, 1989)
J.L.Kořenský - Učitelstvo společnou prací: Smíchovsko a Zbraslavsko (1898)
Vesmír - ročník 62 (1983)
Joachim Barrande (1799-1883) - (Praha 1983, ÚÚG)
Dr.J.Koliha - Joachim Barrande - (K 50. výročí úmrtí) 1933
Časopis NM - 1933, ročník CVII
Časopis NM - 1984, ročník CLIII, č.3
Časopis pro mineralogii a geologii, ročník 15, č.1, Praha 1970
Oldřich Fejfar - Zkamenělá minulost (Albatros Praha 1989)
Jindřich Hauft - Geologie v nedbalkách (Příbram 1982)
Štěpán Rak - Dnešní stav hrobu J.Barranda (Muzejní a vlastivědná práce - ročník 34. časopis společnosti přátel starožitností ročník 104, 3/1996)
 
http://www.osobnosti.net/foto/j/joachim-barrande/6.jpg
 

Z HISTORIE JMÉNA BARRANDIENU

Evžen Šimek, Praha

 

 

Barrandien - název ( mezinárodní stratigrafické terminologii ) se poprvé objevil v r. 1888 na 4. mezinárodním geologickém kongresu v Londýně*1 ).

Jedna z pracovních sekcí tohoto kongresu byla věnována tehdy velmi ožehavému úkolu vymezení kambrického a silurského útvaru. Jak již je známo, vlekl se v Anglii dlouholetý spor mezi dvěma badateli ADAMEM SEDGWICKEM ( 1785 - 1873 ) , profesorem na universitě v Cambridge a původcem názvu kambrický útvar ( Cambrian ) , a RODERICKEM IMPEYEM MURCHISONEM ( 1792 - 1871 ) , posléze ředitelem geologickém ústavu Velké Británie v Londýně , - původcem názvu silurský útvar  ( Silurian Systém* ) , o vymezení těchto dvou útvarů.

R. 1846 uveřeňuje Joachim Barrande – Předběžnou zprávu o silurském útvaru a trilobitech v Čechách (Notice préliminaire etc.). Tato práce je skutečným meznímek v geologickém výzkumu středních Čech, kde bylo poprvé uvedeno stratigrafické rozdělení Barrandienu, dosud označovaného Ubergangsgebire

* - Toto monumentální dílo vzbudilo velkou pozornost nejen evropských, ale i amerických geologů a přispělo tak záhy k tomu, že silurský útvar byl rozpoznán v mnohých zemích, v nichž staré formace byly dosud označovány jako  " Ubergangsgebire*2 ) " -   nebo " Grauwackenformation*3 ) " . Tak v Čechách označil JOACHIM BARRANDE staré formace středních a jihozápadních Čech jako : - „Systém silurský středních Čech“.

Sedgwick rozděloval souvrství jím označována jako kambrium ve tři oddělení : -  spodní, střední a svrchní kambrium. Murchison rozděloval svůj silurský útvar ve spodní a svrchní. Spor spočíval tom, že Sedgwick řadil Murchisonův spodní silur k svému svrchnímu kambriu a naopak Murchison prohlašoval, že Sedgwickovo svrchní kambrium je totéž, co jeho spodní silur.

Srovnáním spodní fauny zjištěné v Anglii v těchto útvarech s faunou, kterou Barrande popsal z tzv. silurského útvaru středních Čech, se ukázalo, že svrchní kambrium Sedgwickovo a spodní silur Murchisonův se vyznačují tzv. druhou faunou Barrandovou, kdežto třetí fauna Barrandova svým rázem odpovídala svrchnímu silurskému útvaru v Murchisonově pojetí. Tato nejistota, co má být svrchním kambriem a co spodním silurem, vedla přirozeně k četným zmatkům v literatuře podle toho, z které školy ten neb onen autor vycházel.

Tak např. JOHN EDWARD MARR ( 1857 - 1933 ) , „odchovanec“ cambridgské university, píše ve svém spise o před devonských horninách Čech z r. 1880 - vrstvy s druhou Barrandovou faunou, tj. Barrandovu etáž - D , ještě ke kambriu a za silur pokládá v Čechách teprve vrstvy s Barrandovou třetí faunu, tj. etáž - E -- H.

V letech 1870-80 se již někteří autoři, kteří psali o siluru pojmenovávali ve svých spisech na počest slovutného Barrandea ( to jest už za jeho života ) – oddíly Barrandova souvrství v Čechách. Tento název se v různých práce ( i když i někdy popularizačního charakteru ) objevil. Např. : ve Vesmíru – 1877 ; č. 2 ., s. 24 ., a to v recensi na článek od - K. Feistmantela : - Die Eisensteine in der Etage D des silurischen Silurgebirges – ( Z pojednání král. Čes. Spol. nauk ) – část VI. ., sv. 8 ., Praha ., 1876

Recenzi provedl : -  ( - Bý - ) - a uvedl v poslední větě : -  …. Na konec záslužné práce své vyličuje pan spisovatel rozšíření loží železných rud v jednotlivých oddílech Barrandeova souvrství „D“ v Čechách.

Taktéž se objevuje název : - Barrandové etáže ., viz článek: - rozhledy vědecké : -  geologie : -  Kayser von - Holzapfel : -  UBER DIE STRATIGRAPHISCHEN BEZIEHUNGEN DER BOHMISCHEN STUFEN "F , G , H" BARRANDÉS ZUM RHEINISCHEN DEVON -  Jahrbuch der k.k. geol. Reichsanstalt ., Wien ., 1890         

Perner Jaroslav  s. 93 - 93 ., č. 8 ., roč. - XXIV ., 1895 ., časopis Vesmír - obrázkový časopis pro šíření věd přírodních ., vydal : -  vydavatel tiskem Ed. Grégra - nákladem vlastním - Praha { Č } – uvedeno ve větě : - …  v nadpisu článku a ve … ku Barrandovým etážím F , G , H …..

 ( V tom to období se objevují již dva zmíněné názvy a to : …. Oddíly Barrandova souvrství v Čechách a Barrandove etáže  ( které mají vztah ke stratigrafii v Barrandienu )

V časopise Vesmír ., Č. 8 ., roč. XXV ., 1896 na s. 94 – Různé zprávy – Valné shromáždění společnosti musea král. Českého  ... konalo se dne 18.ledna ….. se uvádí Ve sbírkách paleontologických otevřeno návštěvě Barrandeum ….

Celý spor byl posléze ukončen r. 1879 - CHARLSEM LAPWORTHEM  ( 1842 - 1920 ), jenž pro sporné formace: Sedgwickovo svrchní kambrium ---- Murchisonův spodní silur zavedl nový samostatný útvar ORDOVIK  - ( ORDOVICIAN SYSTEM ).

A právě o oprávnění tohoto nového útvaru se vedla na londýnském mezinárodním kongresu r. 1888 rozsáhlá diskuse.

O vymezení kambria, které je charakterizováno tzv. první neboli primordiální Barrandovou faunou, neboli velkých růzností v názorech. Zato však převládá mínění, zejména Murchisonových přívrženců, že není vážných důvodů pro to, aby se měnil původní význam a rozsah silurského útvaru, tak jak ho stanovil Murchison, a že se stratigrafie může dobře spokojit se starým označováním silur spodní a silur svrchní.

Nespatřovala se tedy nutnost povyšovat Murchisonův spodní silur na samostatný nový útvar ordovik budiž jen spodním oddělením siluru.

Pro bližší označení svrchního oddělení Murchisonova siluru navrhl ozději  ( r. 1893 ) - ALBERT DE LAPPARENT  - jméno GOTHLANDIEN ( gotland ).

Zatímco v anglosaských a zejména v amerických učebnicích historické geologie již dávno pojednává o ordoviku jako o samostatném útvaru a pojem silur jako o samostatném útvaru se zužuje na Murchisonův silur svrchní, drží se velké novější, ba zcela moderní učebnice evropské geologie  ( např. KAYSER, HAUG, GIGNOUX. STRACHOV aj. ) stále ještě starého původního Murchisonova pojetí siluru. V nejnovější učebnici SERGE V. BUBNOFA z r. 1956 se pojednává o ordoviku ( spodním siluru ) a o gotlandu  ( svrchním siluru ) sice odděleně, ale zřejmě i zde se skrytě zachovává původní platnost Murchisonova siluru.

Budeme-li sledovat bedlivě diskusi o kambriu a siluru na londýnském mezinárodním geologickém kongresu v r. 1888, vidíme, jak velkou úlohu zde tehdy hrálo ještě Barrandovo dílo.

V diskusi se totiž stále vycházelo z Barrandova rozlišování první  ( primordiální ), druhé a třetí fauny staropaleozoických uloženin.

CHARLES LAPWORTH např. navrhoval, aby období geologické minulosti vyznačené třemi Barrandovými faunami se shrnulo jeden vyšší časový celek, řekněme  éru.

Rozlišoval v geologické minulosti, pokud se z ní zachovaly ústrojné zbytky, dvě velké éry: - paleozoickou a neozoickou. Paleozoickou velkou éru dělil Lapworth dále na dvě menší éry : -  protozoickou a deutozoickou, neozoickouvelkou éru v menší éry mesozoickou a kenozoickou. Tzv. Lapworthova protozoická menší éra je érou tří faun Barrandových. S podobným dělením se potkáváme i u švýcarského stratigrafa EUGENA RENEVIERA  ( 1831 - 1906 ), profesora na universitě v Lausanne, který v prvohorní éře [ Era primarie ou paléozoaire ] rozlišoval tři peroidy, a to Période silurique, Période dévonique a Période carbonique.  "Période silurique" , dělicí se dále na Cambrien  ( s. str. ), Ordovicien a Silurien ( s. str. ) , zahrnuje podle Reneviera v sobě tři fauny Barrandovy ) a kryje se s Lapworthovou malou protozoickou érou.

A zde jsme po tomto delším výkladu u jádra věci. John Edvward Marr ve svém referátu na londýnském geologickém kongresu hájil Lapworthovo rozdělení staršího paleozoika  ( - protozoika ) ve tři samostatné útvary : Cambrian - Ordovician a Silurian, a dovozaval, že toto rozdělení je dobře odůvodněno rozdílností faun odpovídajících třem faunám Barrandovým.

Navrhoval, aby takto vymezené starší paleozoikum bylo označeno ke cti největšího znalce staropalrozoické fauny Joachima Barranda - jako - Barrandien.

Tento návrh se však na kongrese nepotkal se souhlasem. Zvláště proti němu vystoupili americký geolog THOMAS STERY HUNT  ( 1826 - 1892 ) a belgický geolog GUSTAV DEWALQUE  ( 1826 - 1905 ), profesor na universitě v Lutychu, kteří v názvu Barrandien spatřovali nezvyklé nomenklatorické novoty a vytýkali Marrovi stranické stanovisko.

Povšimněme si při tom ještě jedné zajímavosti : -  Z diskusí na londýnském kongrese vyplývá, že tzv. třetí Barrandova fauna se tehdy dosud vesměs pokládala ještě za typicky silurskou ( svrchnosilurskou ve smyslu Murchisonově ). Hercynská otázka, která se v 80. letech začala řešit na Harcu, v Kellerwaldu a v Čechách, se tehdy dosud nedostala na fórum mezinárodního kongresu.

Ani německý geolog EMANUEL KAYSER  ( 1845 - 1927 ), který se na londýnském kongresu účastnil porady o kambriu a siluru, nevyslovil v diskusích nikde pochybnost o výhradně silurském stáří třetí Barrandovy fauny. Že názor o silurském stáří třetí Barrandovy fauny v osmdesátých letech všeobecně platil, je patrné též z toho, že ALBERT DE LAPPARENT ( 1839 - 1908 ) označil v druhém vydání své velké učebnice "Traité de géologie" z r. 1885  ( s. 748 ) Murchisonův svrchní silur, tj. úvar obsahující třetí Barrandovu faunu, podle Čech jako Bohémien. Když se však brzy nato ukázalo, že třetí fauna z velké části zasahuje i do devonu, stal se název Bohémien pro svrchní silur neudržitelným, a proto ho Lapparent v třetím vydaní své učebnice z r. 1893  ( s. 748 ) nahradil podle baltskéo ostrova Gotlandu novým označením GOTHLANDIEN , jehož se od té doby ve stratigrafii běžně používá pro Murchisonův svrchní silur nebo jako synonyma pro silur sencu strico.

Pro úplnost ještě jako zajímavost připomeňme, že již roku 1850 označil ALCIDE DˇORBIGNY  ( 1802 - 1857 ) v prvním svazku svého díla "Prodrome de Paléontologie stratigraphique  ( strana - 27 ) svrchní  Murchisonův silur ke cti Murchisona jako - MURCHISONIEN.

Název Barrandien se u nás poprvé v Čechách zavedl náš slavný badatel a montanista o rudních ložiskách František Pošepný ( 1836 – 1895 ) ve svých dvou posledních velkých dílech : -  „ Das Goldvorkommen Bohmens und der Nachbarlander“ – ( Archiv fur praktische Geologie.- II. Bd. Freiberg  / 1895 / s. 13 ) a „Beitrag zur Kenntris der montangeologischen Verhaltnisse von Příbram“  ( tamtéž, s. 618 ).

Pošepný ovšem pojímal Barrandien zcela jinak než Marr. Kdežto Marr slučoval pod jménem Barrandien tři paleozoické útvary kambrium - ordovik a silur, charakterizované první, druhou a třetí Barrandovou faunou, v jeden celek, ať se tyto tři útvary vyskytují kdekoliv, označoval Pošepný jako Barrandien komplex Barrandových etáží a pásem, kterému Barrande říkal silurský útvar středních Čech.

Ve svých dvou uvedených prací říká Pošepný, že zavádí pro tento komplex název Barrandien.ke cti Joachima Barranda a z úcty k jeho grandióznímu dílu na návrh profesora THOMASE Mc. KENNY HUGHESA, který prý tento návrh předložil na mezinárodním geologickém kongrese v Londýně r. 1888.

A zde narážíme na jednu nesrovnalost : -  Z Compte-rendu londýnského kongresu se dovídáme, že woodwardovský profesor geologie na universitě v Cambridge TH. Mc Kenny Hughes, ač byl členem kongresu, se kongresu osobně neúčastnil.

J. E. Marr ve svém referátu předneseném na kongrese lituje, že profesor Hughes není přítomen a lituje že musí zastávat jiný názor než má profesor Hughes. V čem, to se z otištěných zpráv nedovídáme. Týka-li se pojmu Barrandien, nelze zjistit.

Na druhé straně ovšem nutno vzít v úvahu, že Pošepný, který se londýnského kongresu osobně účastnil, se musel za svého pobytu v Anglii o Hughesovu návrhu nějak dovědět.

Pošepný ve své práci o montanisticko-geologických poměrech Příbramska nesouhlasí s návrhem Bedřicha Katzera, aby se souboru Barrandových etáží říkalo starší paleozoikum středočeské, protože v tomto souboru jsou zahrnuty i vrstvy prekambrické, tedy starší než paleozoické, a pociťuje potřebu, aby ten to soubor byl označen jedním jménem, a to je lépe jménem badatele, který se o výzkum tohoto nejvíce zasloužil. Pročítáme-li důkladněji Pošepného příbramskou práci, nalezneme v ní více mít, kde autor mluví o celé oblasti tzv. Barrandova silurského útvaru středních Čech jako o Barrandienu a také mapka na s. 617 má v nadpisu název : "Přehled jednotlivých formací Barrandienu středních Čechách.

Pošepného návrh zůstal dlouho nepovšimnuta důležitá Pošepného práce o montanisticko-geologických poměrech Příbramska představiteli české geologie. Na velký význam Pošepného práce o Příbramsku upozornil 15.let po jejím vydání zejména prof. František Slavík, který první po dlouhé době zahájil nový výzkum Příbramska. Když se v posledních letech před první větovou válkou začala znova úspěšně rozvíjet výzkumná práce českých geologů ve středních Čechách, naráželo se často na obtíž, jak se má jednotně a krátce označovat soubor Barrandových etáží ?

Rohlich P. ve svém spise - ( 1962) : Přehled geologických výzkumů barrandienského algonkia – Knih. Ústř.geol., 39, 1-97, Praha. Uvádí ….. „zavedení názvu Barrandien nemělo zdaleka jen význam zasloužené pocty Barrandovi, kterému se už za života dostalo plného uznání jeho gigantického díla. Pošepný jím taktně nahradil starý nevyhovující název „silurského útvaru“, udržovaný do značné míry z piety Barramdovi a stávající se pomalu překážkou v cestě novým snahám o správnou korelaci se světovou stratigrafii.  Zároveň však tím Pošepný vystihl potřebu zahovat jako celek tak význačnou regionálně geologivkou jednotku, jakou je Barrandien je.  Přesto upadl Pošepného název v zapomenutí a dostalu se mu ocenení teprve o dvacet let později, kdy byl znovu navržen R. Kettnerem  (1916c) a a plně se od té doby vžil…..“.

Název  "prekambrium a starší paleozoikum středních Čech" byl příliš dlouhý a jiný navrhovaný název  "pánev Barrandova" nebyl vhodný, protože na vytvoření skutečné souměrné pánve se účastní pouze etáže D až H , ale nikoliv již etáže čítané ke kambriu, B z části a C , a tím méně etáže prekambrické  ( A a B z části. )

Na podzim r. 1914 znovu objevil prof. Fr. Slavík na Příbramsku Pošepného tzv. žitecké slepence, jichž povaha byla tehdejším českým geologům naprosto neznáma. Tento nový objev dal podmět k novému soustavnému geologickému a petrografickému výzkumu Příbramska, který prof. R. Kettner a s prof. Er. Slavíkem zahájil počátkem r. 1915. Při studiu Pošepného díla o montanisticko-geologických poměrech Příbramska z r. 1895 povšiml si prof. R. Kettner po dlouhé době, jako první Pošepného návrhu, aby se soubor Barrandových etáží a pásem říkalo jednotně Barrandien. To bylo vhodné označení, které se již dlouhou dobu hledalo a z důvodů praktických potřebovalo.

Po prvé ho užil prof. R. Kettner roku 1915 ve své práci O žiteckých slepencích  ( Rozpravy České akademie, třída II. , roč. XXIV , č. 34 ., s. 2 v separátu ) a rok nato v článku : "O nové srovnávací petrografické sbírce "Barrandienu" v Museu království Českého  ( Časopis Musea král. Českého – 1916c ) , kde je na první stránce v poznámce pod čarou pojem Barrandien podrobně vysvětlil. R. 1919 prof. R. Kettner spolu s Odolenem Kodymem podal v témže časopise návrh na novou stratigrafii Barrandienu.

Starší čeští pracovníci  v geologii se zprvu chovali k označení Barrandien pro soubor Barrandových etáží chladně, ale název v geologické literatuře se postupně vžíval, až se vžil tak, že je dnes běžný a víme, že již v té tobě běžně pronikl i do světové geologické literatury.

Často se stávalo, že někteří pracovníci a kolegové mladší i starší, neznajíce náležitě genesi názvu Barrandien a zapomínajíce, jak byl pojem Barrandien nesprávně, vztahujíce ho jen na vrstvy středo-českého staršího paleozoika. Bylo nutno zdůraznit, že Barrandien je vše to, co Barrande označoval jako Système silurien du centre de la Bohême a tento svůj systém rozdělil v osm tzv. etáží A - H. Tento tzv. silurský systém středních Čech vystupuje ve středních a jihozápadních Čechách v eliptickém území sahajícím do Klatov a Domažlic přes Prahu až k Úvalům a Brandýsu n. L.  omezeném na jihovýchodě středočeským plutonem, na jihu krystalinikem Šumavy a Českého lesa a na západě krystalinickými sériemi Tepelské vysočiny.  Nepatří tudíž k Barrandienu algonkium a starší paleozoikum Železných hor a taktéž nepřičítáme k němu metamorfované ostrovy středočeské na středočeském Plutonu.

Barrandien je zcela lokální označení komplexu vrstev náležejících několika geologickým útvarům, vzniklým dokonce ve dvou geologických érách: starohorní a prvohorní. Je to označení vrstevního komplexu vystupujícího v jednotném, dobře vymezeném území. Název Barrandien si nečiní nárok, aby jím byly označovány podobné vrstevní komplexy jinde. Je to označení nejen lokálně stratigrafické, nýbrž i geografické označení oblasti, v niž je vyvinut soubor Barrandových etáží. A z toho posledního důvodu můžeme psát slovo Barrandien  velkým počátečním písmenem ač jinak píšeme názvy útvarů a stupňů v českých textech vždy s písmenem malým.

 

1 ) -  4. Mezinárodní geologický kongres v Londýně r. 1888 - Čtvrté zasedání Mezinárodního geologického kongresu začalo v pondělí večer 17. září v divadle na University of London, Burlington zahrady, setkání se konají v průběhu celého týdne, a zasedání byla formálně uzavřena v sobotu 22. září. 

2 ) - Uebergangsformation (Ubergangsgebirge )- Díky vlivu Wernerova učení, že badatelé zvolili – Termín, který byl synonymní s přechodem formace. Kromě hlavních vrstev horniny série , drob sám, rozdíl byl ještě drob - vápence a chápat obecně v drob formace uložené vápence - slepence - pískovce bez určitých vlastnosti.

3 )Grauwackenformation - nebo graywacke hory formace droby byly ve starší geologické, dohromady, nejstarší známé sedimentárních formací Cambrian, siluru a devonu.

Termín byl souznačný s přechodem formace. Kromě hlavních vrstev horniny série droby sám, rozdíl byl ještě droby – vápence – konglomerát a – pískovce a obecně srozumitelné, že při tvorbě droby interkalovaných vápence, slepence, pískovce aniž by určité vlastnosti horniny.

Literatura :

Chlupáč Ivo (1992) : Paleozoikum Barrandienu, 1-294, Praha.

Chlupáč Ivo (1999) : Barrandeś stratigraphic concepts, palaeontological localitites and tradition-comparison with the prezent state  - Journal of the Czech Geological society-volme Barrande, vol. 44, N. 1-2, 3-30, Praha.

Kettner R. (1916c) : O nové srovnávácí petrografické sbírce „Barrandienu“ v Museu Království českého – Čas. Mus. Král.čes. 90, 9, 82-94, 214-226, Praha

Kettner R. (1959) : Z historie jména Barrandienu - Čas. Miner. Geol.. IV/2, 201-204, Praha

Murchison, R. I. (1839 ) : The Silurian Systém,etc., vol. 1,2, pp. 768, London

Pošepný F. (1888) : Ueber die Adinolen von Příbram in Bohmen.- Tschermak´ s minerál. petrogr. Mitt., 10, 175 – 202

  - (1895) : Beitrag zur Kenntnis der montangeologischen Verhaltnisse von Příbram – Archiv f. prakt. Geol. II, 609-652. Freiberg.

Rohlich P. ( 1962) : Přehled geologických výzkumů barrandienského algonkia – Knih. Ústř.geol., 39, 1-97, Praha

Obrázky k textu :

IMG.jpg -   The Silurian Systém ., 1836

IMG_0001.jpg -   The Silurian Systém ., 1836

 
 
 
TOPlist