.... O historii a vývoji ....

Tříděním a soustavou věd poznáme nejlépe moc a slabost ducha lidského, zároveň však všechny prostředky, kterými můžeme pravdu hledati, udržovati a k dobru člověčenstva u potřebovati
T. G. MASARYK

PŘEDMLUVA

Na těchto web stránkách bych rád uvedl - PŘEHLED HISTORIE A VÝVOJE S GEOLOGIE, MINERALOGIE PALEONTOLOGIE  A HORNICTVÍ  V ČESKÝCH A MORAVSKOSLEZSKÝCH ZEMÍ - hlavně myšlenkový a literární vývoj v těchto oblastech a vzdal tím to hold našim představitelům vědy, hlavně našim věhlasným odborníků. Kteří se věnovali a sepisovali informace o  tom to tématu. Jedná se hlavně o tyto představitele : Kettner Radim, Tuček Karel, Kratochvíl Josef, Matoušek Otakar, Kořan Jan, Slavík František a další významných osobnosti. Všechny informace budu čerpat s dostupných pramenů, které jsou uloženy v mé knihovně a taktéž s osobních rozhovorů.

ÚVOD 

Člověk již od nepaměti pozoruje přírodu a také ji hojně využívá od nejstarších dob. Od samého počátku hledal pro svou potřebu kovy, nerosty, kameny a stavěl různé technické stavby. A tím také své znalosti a vědomosti o Zemi neustále rozmnožoval a hlavně zdokonaloval. Veškeré důležité poznatky, které tím to postupem získával využil pro budoucí geologické a montanistické vědy. Byli to převážně ve starších dobách filozofové, přírodopisci, horníci, báňští technici, stavitelé a první představitelé škol, kteří  získali poznatky o stavbě a složení naší Země. Kteří pak pomáhali postupně vytvářet a vyvíjet názorové linie. Konec 18. a začátek 19 stol. přinesl řadu nových poznatku a teoriích v oblasti vývoje geologických věd a rozvoj techniky v hornictví a stavitelství. A však Geologie, Mineralogie a Paleontologie, jako samostatné vědecké disciplíny se vyvinuli až počátkem 19. století. Skončila tím hlavně doba náboženských předsudků a dogmat, které ovlivňovali názorový vývoj a myšlení v tehdejší době.

V českých zemích , které byli bohaté na nálezy rudních ložisek a nerostů vznikal zájem o poznání již v dávných dobách. O poznání vývoje nerostného složení a stavbě daného území. Kde se člověk usadil. Postupem času, díky těmto průkopníkům  " vědy " začali vznikat první literární díla a záznamy o rudních ložiskách, nerostech, zkamenělinách a dalších geologických činnostech odehrávající se na Zemi.

Pro přehlednost rozdělím tyto " stránky " do čtyř časových etap vývoje, které se liší stavem výzkumů a poznáním. První etapa bude zahrnovat nejstarší výzkumy až do r. 1700. Druhá etapa do r. 1850. Třetí etapa do r. 1918 a čtvrtá etapa do dnešní doby.

Dějiny hornictví jsou vnitřně propojeny s dějinami země tak těsně, že není možné je od sebe oddělit.

Kašpar Sternberg - 1836

Samozřejmě, že první písemné informace o vývoji v geologických vědách a hornických činnostech se objevili mnohem a mnohem později jak dokládá naše historie a první písemné zmínky se tak též datují až k do pozdějších období. Ale první  " artefakty " se již nacházejí v podobě archeologických výzkumů na našem území ČR  a jinde ve světě. Protože chybí jakýkoliv písemný doklad s těchto  období a existují jen archeologické nálezy - my se opřeme jen o tyto výzkumy. Jedná se o nálezy nástrojů, zbraní a starých důlních děl. Kde jsou spíš "obrazy"  technického vývoje a lidského umu.  Naší přední odborníci, kteří se zabývali tou to činností, zvláště hornictvím, dolováním a dobýváním nerostných surovin v této prehistorické době a posléze sepsali své vědomosti. Veškeré Mé informace které zde sepisuji vycházejí s těchto písemných podkladů a s informacích nalezených na internetu.

...........................................................................................................................................................................................................................

1. ETAPA

1. kapitola

Na úsvitu dějin 

Od Prehistorie, do Středověku - od Platona , ke Karlu IV.

Rozvoj přírodních věd a vědy ve středověku

 

 

 

 Anaxagorás - byl řeckým filozofem, který  "patřil " tzv. Ionské filozofické škole. Někdy mezi léty ( 464 až 462 př.n.l ) odchází do Atén, které se v té době stávají hlavním střediskem Řecké kultury. V Aténách Anaxagorás zůstává celých 30 let.  Anaxagorásova díla se do dnešní doby nezachovala, ale  zůstali nám známi fragmenty v jeho díla. Které byli sepsány ( fragmenty) v pozdějším období. Podle Anaxagrásova učení všechno existuje od počátku.Podle jeho výkladu existovaly nekonečně malé, bez početné a přitom kvalitativně odlišné pralátky, které nazývá : - ( spermata, semena nebo zárodky věcí ). Tato semena jsou taktéž dělitelná do nekonečna, z nich posléze vznikají další. Do tohoto světa vnáší pak uspořádání abstraktní rozumový a všemohoucí přístup, který Anaxagorás označuje jako ( mysl, duch ). Tento nús  - ( zárodky věcí ) existuje pouze pro sebe, není smíšen s ostatními a působí z jednotlivých částic krásný celek světa, ( kosmos ). Anaxagorás je prvním filozofem , který tento princip do filozofie vnáší. ( Aristoteles, v jehož filozofii se nachází podobný princip prvotního hybatele, jej pro tento pojem označuje - jako střízlivého mezi opilým ). Anaxagorás se snažil nalézt mechanické příčiny fungování světa, např. popisuje, že Slunce jako žhnoucí kamennou masu.Tyto názory pak byly důvodem jeho obžaloby pro bezbožnost. ( Anaxagorás byl zatčen politickými oponenty jeho přítele Perikla kvůli tomu, že se stavěl zavedeným náboženským principům ). Umírá v Lampsaku, kde byl po svém odsouzení posléze vyhnán ve věku 72 let. 

Podívejme se jak byl sepsán jeho " životopis "  v Ottově encyklopedii obecných vědomostí ( která obsahuje Ottův slovník naučný ( 1888 -1909 ) a Ottův slovník naučný nové doby ( 1930-1943 ). :.........

.......... " filosof řecký ( 500 až 428 př. Kr. ). Vycházeje od nauky eleatské o nemyslitelnosti a nemožnosti absolutního vnikání hlásal, že není vznikání povstáváním něčeho nového ani zánik záhubou naprostou, nýbrž podřaďuje obě pod vyšší pojem změny vysvětloval veškeré vznikání slučováním částic hmotných, již před tím jsoucích a vůbec nehynoucích, kdežto zanikání jest podmíněno jejich odloučením. Avšak změna tato, jak patrno, pochod čistě mechanický, jejž i filosofové před ním uznávali, není mu ještě nijakým vysvětlením záhady světové, nýbrž sama v sobě záhadou. Kde jest původ její? Pohybu vůbec nemožno přece vysvětliti z povahy látky pohybované, a tím méně uspořádaného a účelně zařízeného pohybu, jejž ve světě spatřujeme. Proto poslední příčinu dějů světových shledává v principu Ionském ode všeho tělesného odrůzněném. Atributy tohoto tvůrčího rozumu jsou naprostá jednoduchost, všemocný a vševědoucnost. Není proto náhodnosti ve světě, nýbrž rozum tento jest vše působící princip jednoduchý, jednotný, všech příměsků prostý, samostatný, sobě vždy totožný, jenž hmotou vládne, na nějž však hmota působiti nemůže. Dopracoval se tímto rozumováním základních dvou principů hmotného a duchového zbudoval na základě jich tyto asi názory kosmogonické: Na začátku času byla chaotická, nezdůrazněná směsice všech prvků. Nauku Empedokleovu o čtyřech živlech základních pokládal však rozhodně za pochybenou; neboť živly Empedokleovy nejsou dle něho látky prvotní, nýbrž složené. Ježto svět totiž, jak dolíčeno, mechanickou cestou slučování a odlučování vznikal, měly již prvky původní zajisté na sobě kvalitativnější od různěností určenou hlavně podobou, barvou a chutí, jsouce zároveň do nekonečna dělitelní. Byly mu nesčíslné, nekonečně malé, nevzniklé, nehynoucí, vůbec kvalitativně nezměněné, stejnorodé a specificky určené částice zlata, masa, krve, kostí apod., nazvané semena všeho jsoucna. Původní prvky tyto dále děleny jsouce jen v součástky kvalitativně úplně stejné by se rozpadaly; jsouce však nekonečně malé a navzájem sloučeny neposkytovaly pra směsí oné žádné kvalitativní určitosti. Rozum jakož to princip světotvorný uvedl částice ty, dosud v neuspořádané směsi se nacházející, ve vířivý pohyb, jímž bylo způsobeno, že částice jednotlivé dle kvality a zvláště tíže své se odlišily a stejné se stejnými ve skupenství vstupovaly. Celá původní hmota rozdělila se takto nejprve ve dvě části: světlou, teplou, suchou, řídkou a lehkou a temnou, chladnou, vlhkou, hustou a těžkou, zvanou ( vzduch, vlastně mlha, pára ). Část teplá, jsouc lehčí, zaujala perifernější okraj celku vesmírného, zdržující se tam v jemný vzduch a oheň, kdežto hmotnější část mlhovitá tíží vlastní nesena byla do středu koule světové. Zde vývojem dalším zdůraznila se z ní nejprve voda, kterás studenem nabyla povahy pevné a proměnila se v zemi a kámen. S těmito povšechnými názory jsou v souvislosti [Anaxagoras]-rovy výklady astronomické a meteorologické: Jednotlivé částice zemské, prudkým pohybem by vše odtrženy a záležející vše se od teploty a etherové, staly se zářícími tělesy nebeskými. Tato tělesa však nepadají, jsouce uchvácena bleskurychlým pohybem kruhovým. Slunce jest žhoucí těleso objemu mnohem většího než země Měsíc jest velký jako Peloponnés, má na sobě hory a doly, jest obydlen a světlo přijímá od slunce podobně jako země, jež má podobu ploché desky a vzduchem jest držena, dlíc klidně ve středu vesmírném. Zatmění měsíce vysvětloval [Anaxagoras]. jednak stínem zemským, jednak tím, že mezi měsícem a zemí jsou ještě tělesa jiná, nám ovšem neviditelná. Zatmění slunce pak způsobuje měsíc, procházející mezi ním a zemí. Hvězdy všechny, jsouce vesměs hmoty žhavé jako slunce, mají mimo vlastní světlo, jehož často nepozorujeme, jsouce příliš vzdáleni, účast ve světle slunečném. Mléčnou dráhu vykládal [Anaxagoras]. jako skupinu hvězd, které za doby noční na jistých místech, kde země jest v cestě paprskům slunečním, v temnotě vlastním světlem svítí, kdežto jinde a za dne překonávány bývají intensivnějšími paprsky slunečními. Vlasatice vysvětloval jako styk planet, plamen vydávajících, duhu pak vykládal lomem paprsků slunečních ve mračnech. Větry vznikají prouděním vzduchu slunečním teplem zahřátého, hrom a blesk srázem mračen, kroupy povstávají z par, které do jisté výše vystoupivše, tam umrzají, zemětřesení pak tím, že vzduch, na němž země jest nesena a jenž přirozeností svou do výše stoupá, vnikne někdy do dutin země, která vesměs jest pórovitá a jí prouděním svým do výše ohýbá. Moře vzniklo z původního vlhka, jehož částice jemnější a lehčí teplem slunečným se vypařily, tužší však a těžší na jedno místo shromážděny byly, nabyvše příchuti hořké a slané. Povodně Nílské konečně vysvětloval táním sněhu nahromaděného u velikém množství na horách Aithiopských. Rozum světotvorným jest [Anaxagoras]-rovi zároveň principem všeho života vůbec. Existence ducha jakožto jeho součásti jest příčinou všeho pohybu, jenž z nitra bytostí živých vychází a nebývá přivoděn způsobem mechanickým, příčinou vnější. Nedovedl se však úplně ještě asi povznésti k čistému pojímání bytosti duševně jakožto úplné negace vší tělesnosti, nazývaje na př. ducha nejjemnějším a nejčistším všech prvků. Proto není zcela jasno, jakým způsobem si představoval spojení ducha s tělem, ale na snadně jest, že asi prostorové rozšíření ducha v těle lidském dovozoval. Důsledností celkového názoru jeho bylo, že i rostlinám život duševní, a to požitkový i citový, přiznával, jsa k tomu veden pohybem jejich (vzrůstání, padání listí atd.), jakož vůbec rozdíl bytostí organických a neorganických starověké filosofii neznám byl. Rodí pak se původně dle názoru [Anaxagoras]-rova rostliny z vody oplozené semeny, ve vzduchu poletujícími, kdežto živočichové mají původ ve vlhku oplozeném semeny a etherovými. Jest země pra mateří všeho, co žije, slunce pak otcem. Později však rozmnožují se živočichové rozplozováním, a tu [Anaxagoras] i příčiny různosti pohlavní vysvětliti se snažil. O fysiologickém vývoji bytostí živých též přemýšlel, dovozuje např., že při požívání pokrmů toliko stejné prvky se slučují a k výživě přispívají, nemaje ovšem ještě tušení o přizpůsobování hmoty. Nemoci, hlavně horečné, povstávají žlučí, která se rozplývá po útrobě a do plic. Pro teorii poznání jest důležité, že rozeznával již v poznávací činnosti duše lidské dva prvky: 1. vnímání smyslové a 2. poznání rozumové. O prvém více rozumoval, dovozuje v odporu s Parmenidem i Empedokleem, v souhlase pak s Hérakleitem, že počitek smyslový, jsa v podstatě změnou jakousi, vzniká působením prvků nestejnorodých na sebe, neboť stejné ve stejném změny způsobiti by nemohlo. Oko v nitru svém zajisté tmavo jsouc, tím právě jest uzpůsobeno vnímati světlo, kdežto v noci nevidí, jsouc s ní stejnorodé. Podobně hmatem pociťujeme teplo a zimu jen u látek, které chladnější nebo teplejší jsou našeho těla. Vnitřní sladkostí stává se nám vnější kyselost, vnitřní kyselostí vnější sladkost vnímatelnou. Intensita pak počitku jest závislá na velikosti orgánu smyslového. Při každém pocitu smyslovém právě stykem živlů nestejnorodých vzniká dle [Anaxagoras]-ra cit nelibý, zvláště při silných dojmech smyslových patrný.Smyslová činnost však neposkytuje nám skutečné pravdy; tuto hledati třeba ve vyšší rozumové činnosti duševní, která ke smyslové se odnáší týmž asi poměrem jako princip duševní ke hmotě. Jakožto hlavní projevy této vyšší duševní činnosti označuje-[Anaxagoras]. poznávání a ovládání, v čemž zajisté tkví nejasný ještě názor o základních dvou funkcích duše lidské ( dostředivé: poznávanost, odstředivé: vůle ). Smysly samy nedovedou pravdy postihnouti: rozpustíme-li barvu černou a bílou, nepozná smysl náš ve smíšenině obou součástí, ačkoli skutečně tam jsou. Sníh zdá se nám býti bílý a přece, když roztaje, jest voda z něho povstalá kalná, byla tedy zajisté i černosti v něm obsažena. Smysly, na vnějšku utkvívajíce, nepostihují vůbec jemnějších rozdílů vniterných, jim prvky původní a změna jejich jest úplně skryta. Ač teorie ethické [Anaxagoras]. nepěstoval. osvědčoval životem svým hluboké zásady ethické. Cílem životním bylo mu dojíti přemýšlením vědeckým, čistě teoretickým, vnitřní svobody duševní. Zkoumati svět a nesčetné záhady jeho [Anaxagoras]. již před Sókratem prohlásil za nejdůstojnější lidské zaměstnání. Na vše ostatní malou váhu kladl a když ho přátelé upozornili, že zanedbává majetku svého, odpověděl, že lépe jest žíti za jediným cílem-poznáním nebe a velkolepého řádu svět ovládajícího. Když pak mu lhostejnost k veřejným záležitostem a zájmům vlasteneckým vytýkána byla, ukázal k nebi a odvětil klidně: »Velice starám se o svou vlast. « Nad smrtí vlastních dítek těšil se útěchou: »Věděl jsem, že smrtelné jsem zplodil,« a příteli, litujícímu jej, když z Athén byl vypověděn. že v cizině bude mu zemříti, připomenul, že odevšad stejně daleko jest do Hadu. Básním Homérským podkládal [Anaxagoras]. hluboký význam ethický, snaže se výkladem alegorickým názor svůj odůvodniti, v čemž byl předchůdcem žáka svého Métrodóra Lampsackého a pokusů stoických. Posouzení. V přemýšlení [Anaxagoras]-rově poprvé ve filosofii řecké objevuje se nám dualismus ducha a hmoty, ačkoliv oba principy jasně zdrůrazněny nejsou, a zvláště naprostá nehmotnost principu duševního zřejmě ještě nevyniká. Rozum světotvorný, jsa sám o sobě mimo hmotu, tuto přece oduševněje. Jakým způsobem se to děje, není pověděno. Principu duševnímu jakožto původu všeho jsoucna přiznával [Anaxagoras] možnost myšlení a chtění, ale otázky nasnadě ležící po osobnosti jeho se nikde nedotýká. Kdyby byl věc více prohloubil, byl by dozajista přišel k jasnějšímu vědomí, že rozumový princip jeho kosmický jest totožný s duchem lidským, a byl by se více oddal studiím psychologickým, jak po něm Sókrates a Platón učinili. Neproniknul však k čistému a jasnému ponětí principu duševního, po skrovnou ho toliko užívá jako bezprostředního původu dění přírodního, jen tam, kde mechanicky světa vysvětliti nelze. Rovněž duchu jako principu světotvornému nepřikládá žádného úkolu ve spravování a řízení světa, jakož vůbec názor teleologický, u [Anaxagoras]-ry již označený, zase se u něho zvrací v čirý mechanismus, jímž vysvětluje děje světové. Naproti tomu výkladem svým o stejnorodé povaze prvků hmotných valně se přiblížil modernímu pojmu prvku chemického. Zůstalo však při počátku tomto, neboť nemoha nedostatečnými prostředky své doby docíliti rozboru chemického, zůstal při mechanickém toliko rozlučováni a prohlásil za prvotní též částice krve, masa, kostí atd. Data životopisná. [Anaxagoras]. narodil se v Klazomenách r. 500 před Kr. Pocházel z rodiny zámožné. O správu majetku zděděného malou měl péči, žije toliko teoretickému přemýšlení, a později prý statky své docela příbuzným zůstavil. Rovněž ve veřejném životě neměl žádné účasti, dovozuje, že nebe jest pravá jeho vlast a pozorovati hvězdy úkol jeho životní. Asi v polovici pátého století přesídlil se do Athén, v době, kdy Perikles držel v rukou otěže vládní. U Perikle a došel podpory snah svých, jsa mu sám věhlasným rádcem u veřejné činnosti jeho. Přáteli byli mu dále básník Euripidés, jakož i filosofové a zmínění již žáci jeho Archelaos a Métrodór. I se Sókratem byl zajisté osobně znám. V Athénách žil až do začátku války Peloponnéské. Tu stal se podobně jako slavný sochař Feidias obětí odporu, jenž za této doby zosnován bl proti Periklovi. Byv obviněn a obžalován z bezbožnosti, čemuž záminku daly pronesené názory jeho o slunci a měsíci jakožto hmotných, žhavých koulích, byl vypověděn a usadil se ve vyhnanství v Lampsaku shromáždil tam kolem sebe kruh upřímných přátel studií filosofických a zemřel tam r. 428 př. Kr. ve stáři 72 let. Lampertičtí každoročně ctili památku velikého muže.-Spis, v němž vyložil filosofické své názory, byl psán prosou s názvem O přírodě. Mimo to jsou mu přičítány u Plutarcha spis O kvadratuře kruhu a u Vitruvia (předmluva k 7. kn. o architektuře) spis O perspektivě.-Znalost filosofie [Anaxagoras]-rovy čerpáme jednak ze zlomků spisu jeho, zachovaných hlavně u Simplikia v kommentáři jeho k Aristotelově fysice, jednak z hojných zmínek, jež o něm činí hlavně Platón, Aristoteles a Theofrast.-Literatura. Zlomky spisu [Anaxagoras] rova byly několikrát vydány, zvláště od Mullacha, Fragmenta philosophorum graecorum ( Paříž 1875 ), I. str. 248. a n. Důležitější monografie jsou: Breier, Die Philosophie des [Anaxagoras]. nach Aristoteles (Berlín 1840); Zévort, Dissertation sur la vie et la doctrine d' [Anaxagoras]. (Paříž 1843); Alexi A., [Anaxagoras]. und seine Philosophie (Neu-Ruppin 1867 ); E. Köhler, [Anaxagoras]. und Euripides       ( G.-Prog. Bückeburg 1873 ); G. F. Unger, Die Zeitverhältnisse des [Anaxagoras]. u. Empedokles (Philologus Suppl.-B. 1883, str. 511.-550.). " ..........................

 

                    Anaximenés                                                                          

 

 Anaximenés - patřil k tzv. škole milétské, k níž se řadí rovněž Thalés a Anaximandros. O životě Anaximena není známo prakticky nic. O něco málo více pak víme o jeho filosofii. Za prvopočátek všeho považoval vzduch. Ve shodě se svým učitelem Anaximandrem nazval tuto svou pralátku Apeiros Aér ( nekonečný, všeobsáhlý vzduch ), který však není tak neurčitý jako Anaximandrův apeiron. Anaximenés určil vzduch zřejmě proto, že si uvědomoval, že je všude kolem něj. K tomu se pokoušel vysvětlit, jak vše vzniká a to tak, že zhušťováním vzniká ze vzduchu vítr, poté oblaka, poté voda až nakonec země, kameny a až z toho vznikají ostatní věci. Opačným procesem je pak zřeďování, kdy se vzduch stává ohněm. Proměny všeho jsoucího jsou tak vlastně jen proměny jedné a téže látky – vzduchu.

  Vlastní přírodou jako celkem se ale začala zabývat až škola - Lykeion - Aristotelova, založena přibližně kolem roku 335 před n. l.              Aristotelés  - ( 384 - 332 př. n. l. ) - Byl vrcholným představitel Řecké vědy - největší řecký filozof a přírodovědec, nashromáždil nejen všechno vědění své doby, ale také je soustavně a jednotně zpracovával. Jeho spisy představují souhrn celé řecké přírodovědy. Aristoteles byl Platonův nejvyznamější žák a vychovatel Alexandra Makedonského. Na rozdíl  od Platóna, ketrý se věnoval převážně otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdešto téměř celé Aristetotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Aristotelovy spisy se vyznačují už přesnou a závaznou argumentací, jak ji má svým žákům přednášet učitel................ v Aristotelově myšlení hraje mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filozofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachitit, dobře uspořádat a ovšem správně myslet i argumentovat. Co se týče vědy jako takové Aristotelés svým vymezením filozofie položil základy soustavné filozofie jako snahy  "porozumět tomu, co jest ", ale také různých věd, např.  - anatomie, astronomie, biologie ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky meteorologie, politologie. Ve vlastní filozofické oblasti psal o : - estetice, etice, metafyzice, rétorice, teologii. Tak též se zabýval výchovou a vzděláním, literaturou , poezií. Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu ( řecky - genos, - latinsky genus ), jehož jednotlivé druhy ( eidos, species ) se navzájem liší  "specifickou " čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení ( společného ) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do " stromu " nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd.. Však také její zakladatel na počátku spisu O nebi ( Peri úranú ) napsal : "Nauka o fysis se zdá být nejrozsáhlejší - jedná totiž o předmětech, jejich velikostech, osudech i pohybech i o prvopříčinách, které má taková postata. Nebo to, co se složilo přirozenou cestou, jsou buť samotné objemy či rozměry, nebo vše, co samo má objem a rozměr, či konečně jsou to prvopříčiny toho, co bylo uvedeno na druhém místě. ..... např : - Než mohl Aristoteles definovat vesmír jako "podstatu nejzazšího okruhu všehomíra" nebo jen jako "ten přirozeně uspořádaný celek ležící uvnitř nejzazšího okruhu všehomíra", uplynulo od prvních názorů na vesmír několik staletí. Na počátku bylo propojení prvních primitivních představ, k němuž docházelo v důsledku bohatšího vzájemného styku mezi nejrůznějšími krajinami i díky stále se zvětšující schopnosti abstrakce.I kdyyž nejstarší známé názory na vesmír se v dnešním pohledu jeví jako značně naivní, ale v pohledu dějin mají stejný význam jako Newtonovo jablko.

Podívejme se jak byl sepsán jeho " životopis "  v Ottově encyklopedii obecných vědomostí ( která obsahuje Ottův slovník naučný ( 1888 -1909 ) a Ottův slovník naučný nové doby ( 1930-1943 ). :.........

............ " slavný filosof řecký, největší učenec starověku, narodil se r. 384 př. Kr. v iónské osadě Stagiře ( odkud jeho příjmení často uváděné: Stagirita ) v Thrakii, na pobřeží zálivu Strymonského, můžeme říci. z rodu lékařského; neboť nejen otec jeho Nikomachos byl tělesným lékařem krále makedonského, ale celá řada dědův [Aristotelés]-lových témuž náležela stavu, jenž veškerému přírodozpytu tak blízek jest. Roku 367 [Aristotelés]., mladík samostatný a zámožný, odebral se do Athén, kdež horlivě studiím všestranným se oddal a pak žákem Platónovým se stal; i poslouchal mistra svého po mnohá léta a po jeho smrti ( 347 př. Kr. ) přesídlil k dávnému příteli svému Hermiovi, vladaři atarnejskému v Mysii, jehož příbuznou Pythiu později pojal za choť. Když Hermias od Peršanův, jejichž nadvládě se vzepřel, jat a popraven byl, uchýlil se [Aristotelés]. do města Mitylény, odtud r. 343 ku králi Filipu makedonskému, aby řídil vychování mladého králevice Alexandra (343-340). Po násilné smrti Filipově, vrátil se [Aristotelés] nejdříve do svého rodiště, pak znova do Athén ( asi v roce 335 ); a tu počíná druhý, dvanáctiletý jeho pobyt v Athénách, za jehož průběhu vypracoval nejčelnější část svých spisů a základy své vlastní školy položil. Učitelská činnost jeho i plodnost literární byly tehdy dostoupily svého plného rozvoje. Veřejně učil v gymnasiu, kteréž podlé sousedního chrámu zasvěceného Apollónovi Světlodárci ( lĘkeion ) nazváno jest lyceum. V jeho stinných sadech se svými žáky chodě (odtud peripatétikové, filosofie peripatétická; peripateżn = procházeti se) uváděl je v útlejší záhady nauky své, čemuž věnovány byly hodiny ranní. Večer pak míval sedě přednášky populární o látkách širším kruhům přístupnějších. Požíval stálé přízně dvora makedonského i hojné podpory sbíraje knihy a látky ke svým studiím přírodním. Po smrti Alexandra Velikého, když poměry politické tak neočekávaně se změnily, a Athéňané proti přátelům Makedoncův čeliti počali, [Aristotelés]. ohrožen jsa žalobou pro nešetrnost náboženskou (sŮ- beia, ježto prý některé jeho poučky státnímu náboženství se příčily) odešel záhy z Athén nechtěje, jak prý se vyjádřil, Athéňanům dáti příležitosti, aby se po druhé proti filosofii (viz Sókrata) prohřešili, a obrátil se do Chalkidy na ostrově Euboii, kdež téhož roku ( 322 ) chorobou žaludkovou skonal. Z rodiny jeho ostali nezletilé děti, dcera Pythias a syn Nikomachos ( z druhé choti Herpyllidy ), jakož i chovanec Nikanór.-Za času Alexandra Velikého měl vlastní život řeckého kmene svůj nejhrdější rozkvět už za sebou, avšak nikoli tak daleko, aby byl [Aristotelés]-lovi zmizel bezprostředně styk s onou velikou dobou. Co nejkrásnějšího a největšího duch hellénský vykonal na poli uměleckém i politickém, Stagirita všechno ještě zíral před sebou: chrámy, divadla, sochy a paláce, dramatiky athénské, veliké předchozí myslitele, řečníky a státníky, i svobodné a čilé obce řecké. Dožil se sice úpadku jejich politického, nicméně jako náhradou za to viděl také vzrůstati v nejbližším dohledu váhu a moc státu makedonského a konečně vítězný pochod chovance svého, jenž venkoncem přece byl jen bleskvý projev řeč. převahy nad Východem a netušenou říši světovou založil,-an zatím v téže době jeho učitel také zařizoval světovládu, méně hlučnou, avšak mnohem trvalejší. V okolnostech tak příznivých rozšířil [Aristotelés]. svůj obzor po celém světě, soustředil v sobě všechny poznatky přírodní i dějinné (společenské a politické), pokud antickými prostředky to vůbec možno bylo; byl první a všestranný mnohověd (polyhistor). Avšak neomezoval se trpným vypisováním skutků, teoretickým věděním a zíráním toho, co jest, nýbrž užíval všeho jednak k hlubší spekulaci o záhadách světa (metafysika), jednak k určení toho, co býti má, k filosofii hlavních důležitostí lidských, hledící k jednotlivci i k celku společnosti, ku kráse i k umění, zkrátka, sestrojil na základě bohaté empirie své obsáhlý a soustavný názor světa. Člověk od přirozenosti po vědění baží a nabývá ho z jednotlivých případů své zkušenosti. Lepší vědění však má ten, kdo poznává také příčiny a základy zjevu, totiž nejen co se jeví, nýbrž také proč a k čemu. Užáslí lidé nyní i na počátku počínali filosofovati. Nejdříve budily nejbližší věci jejich podivení, pak vzdálenější, hvězdy, nebe, celek a řád světový. Filosofujeme, abychom unikli nevědomosti, a hledáme moudrost jen k vůli vědění; proto počíná se ona pěstovati, když o první potřeby a pohodlí života postaráno jest. Ona stává k vůli sobě nejsouc ničím mimotním vázána, čili ona jest věda svobodná. Aniž lze jinou vědu zváti ctihodnější nad ni, jestiť ona nejbožštější a nejdůstojnější. Všechny jiné vědy buďtež potřebnější než ona, lepší není žádná. Ona rozjímá o tom, co jest společno všem věcem jsoucím, o zdrojích čili základech, o příčinách prvních, a vytýká je jasně už na předmětech nejbližších. Stůl-na příklad-zroben jest ze dřeva; dřevo jest jeho látka ( neboli podklad ). Ale co jej právě stolem činí, jest jeho tvar ( forma ); jiný tvar na téže látce vydá něco jiného. Pátráme-li, jak stůl povstal, přijdeme k původci jeho, truhláři, jenž svou činností jej zrobil, a poznáme činnou příčinu (původ) jeho. Konečně známe, k čemu stolu se užívá v našich příbytcích, čili jeho vlastní účel. Čtveřinu tuto, I. látku, II. tvar, III. příčinu, IV. účel, stopovati a proukázati lze na všem, a všechny čtyři zřetele musí shluknouti se, aby věc pojata byla úplně. Látka jest něco trpného, podklad, něco neurčitého, ale určitelného, pouhá možnost, ale také mohutnost - Není látky, která by neměla tvaru ( látky beztvaré ), a jen v myšlénkách můžeme odtáhnout látku nehledíce ke tvaru a sestrojiti pojem látky prvotní. Látka, pokud se vzpírá přijmouti na se určitý tvar, jest také vlastním zdrojem nedokonalosti věcí vezdejších a překáží tvaru. Odpor látky proti tvaru stává se zrovna novým principem, jímž mnoho se vysvětluje; kde forma nepřemohla látky, povstávají zjevy mimo přírodu (proti přírodě), nestvůry a monstra. V tom smysle jest látka něco nejsoucího, jen co do možnosti stávajícího, totiž co samo ještě není dokonáno. To stane se teprve, když jí činnost (čin = kon, actus, ×nŮrgeia dodá tvaru, jenž tedy jest uskutečněním a dokonáním oné možnosti (důkoň, entelŮqeia. Tvar obsahuje podstatné rodové znaky v jednotě své; jest též vlastní předmět poznatku, jest hodnotou svou zřetel nejpřednější, bytuje v jednotlivcích, ale nemá zvláštní jsoucnosti snad jako idea platónská čili pojem o sobě mimo jednotlivce. Naopak podstatou jest jednotlivec, a to podstatou v pravém smysle, podstatou prvou, kdežto pojem rodový může považován býti toliko za podstatu podružnou. Látka nezpůsobuje rozdílnosti rodu, jenž jest určen tvarem, ale ovšem způsobuje rozdílnost v jednotlivcích, jest tedy principem zjednotlivujícím ( na př. tentýž tvar kostky vidí se na rozličných látkách, jimiž kostky právě se od sebe různí, individua jsou ). Činná příčina ( původ ) pohybem se projevuje, neboť všechen pohyb vychodí z činného zdroje a jest přechodem z pouhé možnosti do skutečnosti ( z potence v vitalitu ). Každé hnutí způsobeno předchozím hnutím, každý pak přechod z možného ve skutečné zjednává se něčím skutečným, činným ( člověk člověkem zplozen, actus dříve než potentia ). Tak vysvětlujeme si všechno dění čili nikání na věcech vezdejších, až přese všechny pohnuté hnutele přicházíme k nejzazšímu členu, jenž pohyb všechen působí, ale sám nehnut jest ( čistá činnost ).-Účel při každé věci rukou lidskou zdělané nám jasně vyniká; účel každého pak předmětu vůbec tkví především v jeho vlastním dokonaném tvaru, jest tedy vetkvělý ( immanentní ). Tímto důležitým určením rozeznává se účelosloví ( teologie ) [Aristotelés]-lovo od oněch rozmanitých pokusů, které z každé okolnosti hotové způsobem nejploštějším nějaký užitek pro člověka vyvozuji (na př. korek stvořen k tomu účelu, abychom z něho zátky dělali). To, co existuje, jest jednotlivý předmět, jednotlivec, jednotlivina (individuum), čili jinými slovy: jen individuum má věcnou jsoucnost. Všeobecný pojem existuje ve předmětech, nikoliv však oddělen mimo předmět. I obracuje se [Aristotelés]. proti náhledu, který všeobecné pojmy zvěcňuje a jim dodává oddělené jsoucnosti, ovšem tedy, pokud by to bylo učení Platónovo, proti učiteli svému. Zde sluší hledati připojisko pozdějších otázek, zda obecniny (všeobecné pojmy, universalia) existují o sobě jakožto věci ( res)  či jsou-li pouhá jména ( nomina ); viz nominalismus a realismus. [Aristotelés]. naznačuje jaksi střední stanovisko, že totiž pojem jest vetkvělý v předmět. On neodporuje Platónovi zcela, nýbrž jen pokud by tento ideám přiděloval samostatnou jsoucnost vedlé jednotlivin. Platón i [Aristotelés]. připouštějí pravé poznání jen při všeobecném pojmu: neboť vztahuje se k tomu, co jest společně na věcech. Toto jest vlastní cíl našeho poznání, cenou a důstojností svou nejpřednější a nejvýznamnější. Jednotlivina však jest něco nevysvětlitelného ( srostlá z nepřehledného množství znaků ) a nespadá pod vědu, jest nevědná. Pojem všeobecný shrnuje hlavní znaky několika předmětům společné v jednotu, v bytnost. Ježto jednotlivina může býti předmětem našeho poznání jen vzhledem ke všeobecnému, co v ní jest obsaženo, vysvítá, že se poznání vztahuje k bytnosti. Tvar, příčina i účel proti látce spadávají v jedno. Účel podmiňuje tvar i původ, a veškeren trojí zřetel zahrnován názvem tvaru, tak že zbývají pouze dva názvy: látka a tvar-dvojsloví to proslulé, táhnoucí se veškerým přemýšlením a ukládající jemu tolik otázek. Nejpřípadněji jednota účelu, příčiny i tvaru se ukazuje na živoku ( organismu ); lišíme dobře látku, z níž tělo živé se skládá,-ale tvar, původ i účel jedno jsou ( duše těla organického ) nedadouce se děliti leda co do pojmu ( pojmově ), kdežto při díle rukou lidských rozeznáváme ono tré i co do věci. Co jedné činnosti jest účelem, může státi se látkou pro činnost druhou. Cihlář hlíně dává určitý tvar, který z hlíny činí cihlu; cihly zase látkou staviteli jsou, jenž jich k svému účelu užívaje staví dům. Odtud oběma směry lze postoupiti dále, dolů k věcem méně a méně vytvářeným,-vzhůru k jiným víc a více vytvářeným. Onde nabývá převahy látka, zde tvar. A tak počíti lze ze všech bodův skutečnosti. Vždy můžeme odnímáním přijíti k látce nemající tvaru takměř pražádného, a v druhou stranu k tvarům jemnějším a jemnějším, k jestotám dokonalejším. Tak vyrovnává [Aristotelés]. protivu mezi látkou a formou, an ukazuje ke vztaživosti určení toho. Čím dokonalejší něco jest, tím více tvaru má, tím více hybu musilo se užiti, aby vytvářeno bylo. Totéž jednak může býti látkou a možností, jinak tvarem a činností. I pořádají se všechny jestoty určitým způsobem, vzniká přehledná říše, totiž stupnice jestot. Čím výše v ní stoupáme, tím méně látky, avšak tvaru a hybu více, až konečně myšlénkou se povznášíme k nejzazší mezi. k činné příčině, jež látky nemá, tedy jest čistá činnost (čin čistý, actus purus). V ní má všechen hyb svůj počátek, ač sama není pohybována; kdyby v ní bylo jen něco látky trpné, nemohla by stále hýbati celkem. Čistá činnost není složena z částí, nýbrž jest jednoduchá a jednotná, jest pouhý duch (noÎc), jenž sám sebe myslí; sám jsa nerušen všechno v ruch přivádí, jakožto dobro a účel poslední, k němuž všechno tíhne jako milující k milovanému, jest Bůh. Jeho myšlení jest nejvyšší, nejlepší a nejblaženější život. On jest prvotní a bezprostřední zdroj všeho hnutí. Bůh podmiňuje svět i účelné zařízení jeho způsobem věčným trvaje nejdokonalejším vzorem a cílem, udržuje je stále a pohybem naplňuje; svět od jakživ byl a bude, nepovstal kdysi v čase, nýbrž jest věčný. Zde rozdíl se jeví od Platóna, jenž učí, že démiurg hledě na ideje z látky chaotické ustrojil svět ( proto světa strůjce  ), jakož i od učení křesťanského, jež uvádí ponětí zcela jiné, totiž, že Bůh v čase z ničeho svět stvořil ( Bůh-světa tvůrce ). U [Aristotelés]-la jest Bůh stále činný princip světa, nutný předpoklad každého vývoje; jeho dokonalost jest dřevnější než vývoj světa, tak že vyniká ne snad jakožto konečný výtěžek vývoje, nýbrž před vývojem jakožto nevyhnutelná podmínka jeho. Bůh jest princip světa nejen jakožto řád světový, nýbrž jakožto zvláštní podstata o sobě stávající ( tak jest i u bojiště sice řád, ale také vojevůdce ), a jest jen jediný princip; jeden Bůh dostačí. [Aristotelés]. odporuje náhledům, ať bájeslovným, ať filosofickým, které kladou více bohů či více souřadných principů vedle sebe působících. Jeden Bůh obsahá celý svět od nejzazší sféry stálic dolů až k nejmenšímu prášku a jest původcem všeho pohybu, kterýž má svůj účel v každém jednotlivém případě, i účel vůbec, totiž Boha zase, a na všechna látka se vytvarujíc k němu se blíží. Tak asi máme před sebou základní schema [Aristotelés]-lova účeloslovného názoru světa, první to oddělení v soustavě, jemuž on sám dává jméno prvá filosofie; považuje ji, jednající o všeobecných počátcích (principech) skutečnosti, za vlastní základ a za nejpřednější všech ostatních oddělení. Uvádí ji také jakožto filosofii v užším smysle čili též prostě sofii. Poněvadž pak ona vrcholí v učení o Bohu, nazve ji dle tohoto předmětu nejzávažnějšího bohoslovím. Poněvadž konečně Andronikos rhodský (asi v l. 80-50 v Římě) spořádal znova spisy [Aristotelés]-lovy a filosofii prvou jakožto abstraktnější a tudíž obtížnější umístil po spisech přírodních, jejichž to předměty se našemu poznání dříve namítají nežli záhady oné: obdržela filosofie prvá (z důvodů didaktických) ještě jiné jméno, totiž jakožto nauka nalézající se (dle nového pořadí) met€ t€ fusik‡, za přírodními poznatky nebo po nich, z čehož nenáhle latinský název metafysika jakožto singulár se vyvinul, ustálil a všeobecně ujal. Rozlišení a spořádání toto děje se též docela v duchu [Aristotelés]-lově, toliko jiným zřetelem ( didaktickým ). Co totiž dříve vnímáme, jsou zajisté jednotliví předmětové, zjevové smyslní, nám ve skutečnosti daní, jsou tedy pro nás dřevnějšími, dřevnějškem (práteron): kdežto všeobecné věty, principy, zákony přírodní poznáváme později, ony pro nás jsou pozdějškem ( Ësteron.) Tak z týchž didaktických důvodů, proč nyní dříve učíme přírodopisu a pak fysice, položil Andronikos prvou filosofii ( metafysiku ) za fysiku. Co do věci však má se právě naopak: zákony přírodní, principy jsou dřevnějškem o sobě, kdežto předmětové jsou pozdější. K filosofii prvé [Aristotelés]. připojuje matematiku a přírodovědu ( fysiku v nejširším smyslu ), která všechny pak skládají teprve celou jednu větev filosofie, teoretickou totiž. Druhá větev vztahuje se k lidskému jednání, odkuď její název filosofie praktická čili etika v širším smyslu, a konečně větev třetí vztahuje se k lidskému tvoření ( poieżn ), odkudž filosofie poetická, splývající asi s naukou, jíž nyní díme aesthetika. V přírodě znamenáme klid apohyb  ( v nejširším smyslu ) čili měnu; té všechno podléhá, co má látku. Měna pak jest zjevná buď jakožto vznik a zánik, nebo jakožto změna či hnutí (hyb v druhém, užším smysle). Ta pak trojí jest: a) změna quantitativní, přibývání a ubývání; - b) změna qualitativní, zjinačení či přeměna; c) změna s místa na místo, přemístění, hyb v nejužším smysle. Měna předpokládá prostor a čas. Čas jest neomezen, svět byl a bude vždy. [Aristotelés]. tedy o vzniku světa nejedná; ne vznik, nýbrž stav a vývoj světa jest mu úlohou a kosmologických domněnek není třeba. Prostor jest omezen, avšak nikde místo prázdné. Ježto atomikové kladou prázdnotu a částečky hmoty, vysvítá již odtud, jak stojí [Aristotelés]. k nauce jejich, totiž odmítavě. Mimo to stanoví qualitativní změnu látky v látku, což také přímo proti atomistice celí, a vůbec [Aristotelés]. od toho, co nyní fysikou a lučbou sluje, nejdále se pohybuje. Hyb do světa přichází od božstva, nebe má první hnutí, a to bezprostředně dotekem božím, proto hnutí nedokonalejší, totiž pohyb v kruhu (stálice). Planety, jež dále jsou od oné sféry, mají hyb nedokonalý, bludný. Spletité dráhy jejich vysvětlují se množstvím rozmanitých hybných sfér, jimž popudu dodávají vyšší bytosti bez hmotné, géniové. V uprostřed takových sfér spočívá nehnutá země. Čtyři živlové tu všechno skládají (země, voda, vzduch a oheň). Aether vyplňující prostor nebeský jest pátá essence ( quintessence ), nejjemnější všech. Všechna měna jest účelná, příroda nic maně ( bez účelu ) nečiní a tak podlé účelnosti zjednává bytosti dokonalejší a dokonalejší podrobujíc formě látku vždy úplněji ( stupnice bytostí-viz výše ). Každý stupeň vyšší obsahuje rysy stupně nižšího dodávaje k nim své vlastní lepší. Svět pod měsícem jest méně dokonalý světa nad měsíčného, pozemské věci ovšem nejméně dokonalé. Na organismech nalézá [Aristotelés]., i na nejnižších, něco účelného, krásného, božského. Bedlivě život jejich stopoval, v hlavních úkonech pochopil a nastínil; živočich jest mu malý svět ( mikro kosmos ). I sebral valnou spoustu poznatků přírodních, v nichž ovšem také mnoho křivého bylo. Vyšetřoval způsoby, jak organické bytosti povstávají, a sice praplozením ( generatio aequivoca ) i dokonalejším plozením pohlavním, při čemž činí zajímavé výklady o poměru obou pohlaví: mužské k ženskému má se jako tvar k látce, od onoho duše, od tohoto tělo plodu prý pochodí. Vývoj postupuje od útvaru červa k útvaru vejce, a přese všechny sebe nápadnější rozdíly těla, života i pohybu živočichů tane [Aristotelés]-lovi na mysli souvislá řada či stupnice jejich. Dd. [Aristotelés]. uznává se za prvého pěstitele zoologie i fysiologie, a vděčné potomstvo dalo mu název »pater zoologie«. [Aristotelés]. zkoumal ústrojnost zvířat a zjevy životní, hlavně pak orgány pohlavní a vývoj vůbec; mnohá pozorování [Aristotelés]-lova byla teprve v nových dobách potvrzena. Metodou svých bádaní stal se tudíž [Aristotelés]. Zakladatelem srovnávací anatomie, fysiologie a vývojepisu, neboť snaží se poznati živočicha jako celek živý, v částech vnějších i vnitřních, ve stavbě a zařízení orgánů, ve způsobě života a vývoji. Výsledek takového pojímání světa organického musil vésti k jakémusi soustavnému rozdělení živočišstva, jež [Aristotelés]. také provedl s velkým důvtipem. Kladl ovšem velkou váhu na přítomnost krve a veškerá zvířata s krví červenou označil jako krevnatá na rozdíl od bezkrevných, k nimž čítal veškeré živočichy s krevní tekutinou bezbarvou neb i jinak zbarvenou. Celkem však srovnává se toto rozdělení [Aristotelés]-lovo s nynějšími velkými dvěma uskupeními obratlovcův a bezobratlých. Podrobnější soustava [Aristotelés]-lova dotyčných skupin jest tato: I. Krevnatá: I. živorodá ( čtyřnožci ), vedle nichž stanovil ještě zvláštní gŮnoc velryb; 2. ptáci; 3. vejcorodí čtyřnožci; 4. ryby. II. Bezkrevná: 1. měkkýši, hlavonožci; 2. měkko skořepatí; 3. hmyz ; 4. skořepatí ( ježovky, hlemýždi a mlži ). Původ živočišstva odvozoval [Aristotelés]. Z prvoplození; dle toho vznikají bytosti živé neustále z těles suchých, jež potravu mohou poskytovati, jakmile zvlhnou; tak blechy z hnijících malých těles, na př. z mrvy, roztoči ze dřeva, moli z vlny a vlněných látek. Taký vývoj jest platný pro četná zvířata bezkrevná. Živočichové krevnatí povstávají naproti tomu z pravidla z vajec, pouze úhoř činí tu výjimku, neboť tvoří se dle [Aristotelés]-la v bahně, z hniloby rozličných látek. V. K odborům přírodním klade [Aristotelés]. jakožto nejvyšší jejich výkvět konečně nauku o duši; neboť, praví výslovně, přírodozpytci přísluší bádati o duši pro úzké její s tělem spojení. Duše rostliny jest pouze vyživovací, a na přijímá potravu a z ní tělo své staví i obnovuje-kdežto zvíře mimo to má čití (pocit), žádost a pohyb, co se týče pak úkonů životních, patrné jednotné středisko, srdce totiž. K pocitu a vjemu pojí se stopa její v mysli naší, zůstávající tam jakožto duševní účin, čití utlumené, pak bezděčná paměť (trváním smyslného dojmu se vysvětlující) a úmyslné zapomnění. Zejména lidská duše shrnuje v sobě mohutnosti všech bytostí nižších; co ji však před nimi vyznačuje, jest rozum, jenž jest božský a nesmrtelný. Pojem nemůže býti bez obrazu, a zase jen takovým obrazem, k němuž to přistupuje dojem příjemného a odporného ( slasti a bolesti ), může i rozum působiti na žádost samu a státi se rozumem praktickým. Smysly duši látkou plní, bez nich by myšlení nebylo skutečným, rozum by neměl co vytvařovati. Duše jest psací deska ( gram- m‡teion ), na nížto nic není skutečně napsáno, tedy deska prázdná; odtud pochodí pozdější ( ve scholastické filosofii vzniklé ) slovo tabula - rasa. Zvyk jest druhá přirozenost; zásadná důležitost jeho již tu zplna se uznává. Duševní mohutnosti ( části duše ) jako představivost, paměť, mohutnost cítěcí, žádací a jiné, vzájemnost představ a obnovování jich, popisování zjevů duševních, třídění a vysvětlování jich, jakož i snaha udržeti přece jednotu duše jsou ony hlavní rysy, ku kterým všechny pozdější pokusy o samostatnou nauku psychologickou se táhnou, tak že práce [Aristotelés]-lova v té věci jest nezbytným článkem u vývoji nynější duševědy.-Tím skončen nástin filosofie teoretické, i můžeme postoupiti k [Aristotelés]-lově filosofii praktické čili etice. Všechno naše jednání děje se za nějakým účelem, směřuje k nějakému dobru (ve smysle statku). Bychom i bažili po něčem jen z té příčiny, že chceme jím jakožto prostředkem zase něčeho jiného dosíci, dojdeme v této řadě konečně přece posledního cíle, jehož si žádáme jen k vůli němu samému, nikoli jakožto prostředku k jiným, tedy statku nejvyššího. Nejde o to zkoumati, co jest dobro o sobě (platónská idea dobra), nýbrž co pro nás lidi jest nejlepší, cíl nejvyšší. Za tento cíl veškeré snahy lidské [Aristotelés]. výslovně prohlašuje blaženost  tať jest oním nejvyšším statkem, po té bažíme jen pro ni samu. Všichni lidé i národové zde prý souhlasí. V čem však záleží blaženost? Jedni tvrdí, že v požitku, druzí, že v moci a slávě, jiní, že v bohatství a p. [Aristotelés]. nezavrhuje z toho nic, přisuzuje jednomu i druhému plnou cenu, ale poznává, že se tím blaženost nevyčerpá. Bohatství docela jest pouhým prostředkem, podobně jako zevnější moc, kdežto život pouhému požitku věnovaný byl by život zvířecí, a sláva konečně jest jen mínění jiných lidí o mně. [Aristotelés]. nejvyšší statek blaženosti lidské jinde hledá, totiž v tom, co jest vlastním významem bytosti lidské, co jest nejvyšším na člověku a jej od jiných bytostí podstatně liší: to jest rozum. V jeho činnosti jest pravá blaženost. Neboť slast pojí se k rozumové činnosti duše jakožto přirozený důsledek její, asi jako ke zralosti organismu krása. Lidská blaženost tedy plyne z činnosti, a to z činnosti, která člověku proti zvířatům jest výhradně vlastní, jej od nich liší a vyznačuje.Ctnosť jest duševní zručnost, vyplývající z vlohy a skutečným činěním vzdělaná, chtíti vždy to, co jest rozumu přiměřeno, tak že se tři činitelé zde scházejí: vloha, rozum a cvik. Člověk rozumem poznává, co jest přiměřeno, a buď rozhoduje se podlé toho, neb jedná proti svému lepšímu uznání, vědomě tedy koná dobré nebo zlé. Zde v [Aristotelés]-lovi vyniká pravé ponětí o volnosti čili svobodě lidské vůle.Ctnosti rozděluje v ethické čili mravní v užším smyslu ( charakterní ) a dianoétické čili rozumové ( duchové, intellektuální ). Ctnosť ethická jest trvalý směr vůle, který udržuje při. měřený střed mezi dvěma krajnostmi ( defektem a excessem ). Tak jest na příklad udatnost pravý střed mezi zbabělostí a opovážlivostí. Toto jednoduché určení, buď si pojímáno jakkoliv, jest jednak velice význačné, jakožto nejkratší výtah starodávné mravouky řecké, jednak velice plodné, a povstaly z něho celé řady průpovědí mravních, povzbuzovacích i varovacích, tak že spisovnictví i hovor jimi oplývají. Po tom vyčítá, určuje a rozděluje [Aristotelés]. jednotlivé ctnosti ethické, jakéž jsou na př.: udatnost, sebevláda, štědrost, velkodušnost, okázalost a j. Právě v tomto podrobném vyšetřování ukazuje se opět, jak bystře pozoroval [Aristotelés]. člověka i poměry lidské všeho druhu.Ctnosť dianoétická jest přiměřené chování rozumu theoretického, jednak jak jest sám o sobě, jednak v poměru svém k nižším zjevům duševním. Sem náležejí myšlení, věda: umění a věhlas (praktický vzhled). První dvě vztahují se k tomu, co jest a námi se nemění, druhé k tomu, co činností lidskou změniti se může, na kterémž základě pak další rozdělení oněch ctností se provádí. Praktický vzhled obsahuje i volnost, již [Aristotelés]. stanoví, z důvodů výše dotčených. Člověk na člověka odkázán a jest přirozeně Bytost družebná, občanská. Stát čili obec vznikl K vůli žití, ale má stávati k vůli dobrému žití, jež jest jeho nejvyšším mravním účelem. Jen ve státě může mravní dobro se provésti a udržeti; antické pojímání státu se u [Aristotelés]-la netlumí, nýbrž dovršuje a šlechtí.Stát skládá se z rodin, a ráz rodiny jest podmíněn jeho zřízením. Rodina jest nejbližší přirozený spolek, jemuž jednotlivec náleží. Rodina a stát jsou [Aristotelés]-lovi nejčelnějšími pojmy veškeré spolkovědy, a mnoho, co v té příčině vyslovil, stalo se kvasem četných návrhů později o tytéž látky se pokoušejících. Obsahuje pak domácnost manžely, děti a sluhy (čeládku), jimž otec vládne, a to choti občansky (politicky), dětem královsky ( láskou a úctou ), čeládce jako pán neobmezený. Cíl státu není vojenská zručnost, nýbrž vzdělání občanů, aby dovedli míru náležitě užívati. Proto zákonodárce zvláště péči věnujž výchově mládeže. Sem klade [Aristotelés]. celou paedagogiku, a jí za účel přímo ctnost, ač vyučování vztahovati se má i k věcem vůbec užitečným, pokud učně nečiní banausickým. Všeobecné, mnohostranné a harmonické vzdělání tane [Aristotelés]-lovi na mysli. Viděti též, jak vysoký význam přikládá paedagogice, jež činí lidi ctnostnými a tím stát možným a trvalým. Jen národ vzdělaný a udatný totiž jest schopen svobody politické, jakož i státního trvalého útvaru; proto veliké a přece volné státy jen za těchto podmínek se daří, a spolu právem národové státotvorní vládnou méně vzdělaným ( rozdíl mezi Hellény a barbary: plémě superiorní a inferiorní ). Co do zřízení státu [Aristotelés]. rozeznává tři formy: jedinovládu, šlechtovládu ( aristokratii ) a občanovládu, či kde vládne král, za druhé, kde vládnou nejlepší, a konečně, abychom to řekli moderním výrazem, republiku. Ačkoli [Aristotelés]. sám se kloní k monarchii, má všechny formy za dobré v daných poměrech; teprve když se zvrhnou, povstává zřízení špatné, a sice podlé řady vyčtené tyrannis, oligarchie a demokratie, z nichžto tyrannis jakožto zvrhlost formy nejlepší jest nejhorší. Každé zvídání člověka blaží, a v radostném naladění tom [Aristotelés]. i v ethice pošinul vědu na místo tak vysoké. To zůstalo vodítkem pro příští století, a opakovalo se velebení ono novými způsoby. Proto také [Aristotelés]-lovi život vědě zasvěcený jest cennější, výbornější, důstojnější než každý jiný, na př. než činnost politická, kteráž jest jen lidská, kdežto onen božský. [Aristotelés]. poznal a vytknul onu samostatnou hodnotu vědění lidského a náleží k těm, kteří je kladou nejvýše; theoretická činnost jest sama sobě účelem, život rozjímavý (kontemplativní) nejlepší. Aby muž taký rozjímavý život žíti mohl, musí míti dosti prázdně, nezaměstnávati se robotnou obyčejnou prací: tu jest [Aristotelés]-lovi ihned všechno banausické. Ani úrokův nesmí mudrc bráti z jistiny své, neboť prý nepřirozeno, aby peníze samy sebou se rozplozovaly, nýbrž žije ze svého, v konečném ohledu ovšem z práce jiných. Náhled takový může vzniknouti a udržeti se, kde tito jiní ještě jsou, totiž otroci, kteří za pány pracují. A bylo tomu tak ovšem v obcích řeckých, v pohanském starověku vůbec. I [Aristotelés]. shledává otroctví zařízením docela správným a přirozeným, třeba by dále žádal, aby s otroky nakládáno bylo po lidsku. Vytýká, že k podmínkám blaženosti náleží také svoboda osoby, avšak mimo to zámožnost, zdraví, síla, má-li býti blaženost úplná, a konečně dlouhý život. ba ještě dále slavná pamět po smrti a blahobyt potomků. I vzniká konečně pěkný obraz dokonané blaženosti lidské, pod nějž bychom mohli napsati: šťastný člověk ! Tak vyznívá ethika [Aristotelés]-lova, a jestliže někteří spisovatelé i při ethice s celou chválou poukazují na empirismus [Aristotelés]-lův, jenž prý bral věci, jak jsou, a žádným záhrobím ani jakýms ideálním vyrovnáním se netrudil, ukazuje se zde na konci právě neshoda. Ona ethika jest vlastně prostředkem k blaženému životu, nechť ušlechtile pojatému. Statek a dobro se nerozlišují. Bezděčné soudy ethické o nepodmíněné hodnotě mravních činů sice prokmitají, ale zásada eudaemonismu přemožena není. Rozdílnost [Aristotelés]-la proti křesťanskému a novověkému názoru patrna. Už Platón sice docela jasně váhu klade na formu, horuje však také o drahocenném obsahu krásna, tak že přívrženci toho i onoho směru v aesthetice z něho čerpají doklady a na něho jakožto původce své nauky odvolávati se mohou. [Aristotelés]. pak v onom směru postoupil nad Platóna dále a provedl princip formy důsledně, jakž to s celou jeho naukou souvisí a v metafysice vyloženo jest. Uznává nejužší souvislost dobra a krásna, ale jako onde v ethice vytýká důrazně stránku formovou, tak činí ještě hojněji v oboru krásy. Jako onde při ctnosti význak její shledává v pravé míře, tak i při kráse opětuje zřetel velikosti a pronáší jej různými výpověďmi. Předmět, má-li býti krásný, nesmí býti ani příliš veliký ani příliš malý. Neboť v prvním případě shlédli bychom jen jednotlivé částky jeho, nepřehlédli však jeho celého a neznamenali bychom tudíž jeho jednoty; v druhém případě zase bychom sice zřeli snad předmět celý, ale nikoli jeho členěnost, rozmanitost; jednou to, po druhé ono určení krásy by scházelo, kdežto krása obsahuje obé, jednotu v rozmanitosti. K vůli těmto dvěma zřetelům jest krásnému předmětu potřeba jisté velikosti; přirozená však hranice tohoto relativního určení jest, že za okolností jinak stejných to větší více se líbí, krásnější jest. Míra, proporce, lad, harmonie, pravý poměr části a celku, spořádanost, jednota v rozmanitosti činí předmět krásným; těmi a podobnými formálními pojmy objasňuje [Aristotelés]. podstatu krásy. Zkrátka lze [Aristotelés]-la považovati za vlastního původce aesthetiky formové. Četné průpovědi nyní pronášené o formě mají v něm svůj zdroj více méně patrný, nalézají se tam zcela neb aspoň naznačeny. Uměna jest vypodobení ovšem, však nikoli nahodilého předmětu se všemi vadami a skvrnami, nýbrž táhne se k jeho podstatě, k význačným vlastnostem, idealisuje tedy; neopakujeť přírody, nýbrž čistí, šlechtí ji, po případě doceluje. I poukazuje [Aristotelés]. výslovně k dobrým malířům, kteří podávajíce zdařilou podobiznu (portrait) přece člověka krásnějším malují, jej totiž idealisují, ale jeho individuální ráz zachovávají. Podobných důvtipných pokynův o umělecké činnosti jest v [Aristotelés]-lovi hojnost, a mnohá záhada, o kterou se spisovatelé ještě nyní prou, už rozřešena nebo k rozřešení připravena, tak na příklad otázka naturalismu tak zvaného. Všechna uměna pak slouží především ušlechtilé zábavě, milému zotavení a vymanění ducha z tlaku vášní a všednosti. Z podrobnějších rozprav zachovala se nám právě kniha o básnictví čili poetika jen jakožto úryvek a patrně zkomolená, nicméně tak důležitá, že v literatuře vzbudila ruch dalekosáhlý a přímé významnosti posud nepozbyla. Jedná hlavně o básnictví epickém a dramatickém, zvláště však proslulo vyšetřování truchlohry.-Uměním v širším smysle jest také řečnictví, jemuž ethika dodává vlastní podstaty, an řečník působiti chce na vůli posluchačův a je k určitému rozhodnutí pohnouti, ale sám také jen za dobrem snažiti se má. Dobro pak se vtěluje a dokonává ve státě, zde tedy činnosti řečnické nejširší pole otevřeno jest. [Aristotelés] sám rhétorice vyučoval, s uznanými řečníky závodil a konečně o ní své znamenité dílo sepsal. K naukám vyčteným druží se ještě logika, již [Aristotelés] považuje za průpravu k filosofii vlastní. Celkem lze říci, že v logice, jak se jí nyní na školách učí, máme před sebou věkovité dílo [Aristotelés]-lovo co do stěžejných rysův jeho. Logika či, jak ji také uvádějí, analytika jest rozbor myšlení samého v obsah a formu, a úvaha o této zvláště. Druhy představ a výpovědí přiléhají k formám věcí, a lze je sejmouti v několik příhrad jakožto nejvyšší obecniny, nejvyšší pojmy rodové, »třídy pojmův«. [Aristotelés]. snímá je důvodně s mluvy samé a říká jim kategorie (pozdější praedicamenta rerum), stojící v blízkém vztahu k mluvočástkám tak zvaným. Jest jich deset: 1. Podstata (oĘsťa, substantia). 2. Jak veliký ? (quantita-ličnost). 3. Jaký ? (qualita-jakost). 4. Vztah (relace). 5. Místo. 6. Čas. 7. Poloha. 8. Míti. 9. Činiti. 10. Trpěti. Na jiných místech [Aristotelés]. uvádí jen osm, jinde ještě méně kategorií, nebo shrnuje jich několik v jednu nebo přidává novou, z čehož patrno, že mu deska jejich nebyla nic neměnlivě hotového. Následuje nauka o soudě se svými známými, nyní už v samu řeč vrostlými větami, pak o závěru čili syllogismu; dále o indukci (epagwg™) jakožto postupu od jednotlivých případův k větě všeobecné, o pravděpodobnosti a dialektice. Syllogismem nebo indukcí zjednává se všechno přesvědčení. Konečně o základech všeho poznání (poznatkosloví). Cílem naší snahy poznavací jest vědění. Pravda poznatku jest jeho shoda se skutečností (soudu s věcí). Počátek svůj má pochod poznávací ovšem ve smyslném vnímání. Z každého vjemu zůstane v člověku něco (představa zachovaná v paměti), a když se to několikráte opakuje, znamenáme konečně to, co na mnohých vjemech společno jest, totiž to všeobecné, pojem. Smyslný vjem jest sice dřevnější, ale složitější, a tudíž tíže poznatelný; kdežto obecnina stojící dále jest pro nás pozdější než vjem, má však méně složek či znakův, a k ní se vlastní poznání vztahuje. Epagógicky čili induktivním způsobem nabýváme vět všeobecných, a z těchto dokazujeme svllogismem to, co má platnost pro případy zvláštní a jednotlivé. Při tom se každý takový důkaz konečně podpírati musí na některé nejvyšší věty, které jsou samy sebou jisté a nepochybné, důkazu ani nevymáhajíce, poněvadž duchu přímo zřejmy jsou; to jsou zásady všeho myšlení, jako na př. zásada protimluvu, že totiž o jedné a téže věci současně nemohu tvrditi A i nonA. Sbíráním jednotlivých vědomostí, epagógickým dobýváním vět všeobecných i vyvozováním zvláštních poznatků vyznačen jest způsob, jak se domáháme pravdy, jehož hlavní rysy [Aristotelés]. jasně pojal i vypodobil; totě krátký obraz jeho vědecké methody. Ovšem zdokonalila se odtud i logika a hlavně methoda zpytovací, ale základy Stagiritou zjednané jsou veskrz pevné a zdravé. On sám snažil se podlé vodítek těchto všechny ostatní nauky vzdělávati, všude dbáti pořádku, jasnosti a zřetelnosti pojmu, sbírati empirické vědomosti, které se kdy o určitém předmětu vyskytly, pečlivě rozbírati je, stoupati od nich k větám všeobecným a strojiti ucelené soustavy poznatkův. Maje náležitý zřetel k náhledům myslitelův předchozích hleděl je sám důkladně poznati a v oprávněnosti jejich pochopiti. Proto čerpáme z jeho spisů tolik historických zpráv o věcech nejrůznějších a zejména také o vzniku a vzrůstu jednotlivých nauk. V tom ohledu zvláště významný jest nástin starší filosofie řecké, obsažený v první knize metafysiky; neboť jím, jak všeobecně se uznává, dal podnět k methodickému sestavování vytěžků myšlénkových, k dějepisu filosofie. Jako logika sama jest spořádaným celkem, tak i ostatní vědy jím spracované ukazují jednotu, každá co do předmětu svého i co do spořádání, všechny pak zase dohromady skládají celek rovněž přehledně spořádaný, byť ovšem v jednotlivostech docelení a oprav potřebný. I podává [Aristotelés]. povšechné roztřídění nauk, které z našeho nástinu dostatečně vysvítá, tak že netřeba jeho zvláštní deskou ani znázorňovati. A tak duševní práce [Aristotelés]-lova podlé jeho vlastních náhledův o krásnu vyslovených činí se své strany dojem aesthetický; jest obsáhlá (moment velikosti) a spořádaná, právě soustava. Spisy [Aristotelés]-lovy týkají se látek právě uvedených, a to předně filosofie prvé či metafysiky. Metafysika [Aristotelés]-lova skládá se z jedné větší souvislé rozpravy a z několika menších pojednání, ač není při nich ani původce zjištěn, ani pravost nepochybna, ani pořádek, jak za sebou následují, objasněn. Rozvržen pak celý spis ve 14 knih, objemu i odhadu velmi ne stejného.-Spisy přírodnické jsou předně Vyšetřování přírodnická pak spis O nebi, O vznikání a hynutí, O úkazích v povětří, Vypsání živočichů,-k čemuž druží se rozličná menší pojednání obsahu biologického. Jiné důležité spisy, jako rostlinopis a anatomie zvířat, se ztratily.-V psychologii spis hlavní jest O duši ze tří knih, za nímž následují menší rozpravy, pojednávající o zvláštních látkách téhož odboru, jako o čití, o paměti, o bdění a spaní, o snu a věštění, o dlouhém a krátkém živobytí, o životě a smrti a j. p.-Pro mravovědu stává především spis základní v desíti knihách, vydaný po smrti [Aristotelés]-lově synem jeho Nikomachem, pročež také Ethika Nikomašská nazvaný; druhý spis o ethice pochodí od [Aristotelés]-lova žáka Eudéma, Ethika Eudemská, mající sedm knih; konečně spracován později výtah z obou předešlých, známý pod názvem Ethika velká. Jakožto pokračování a užití ethických předpisův na obec a stát objevují se rozpravy spolkovědné, a sice zachovaná Politika i ostatní ztracené spisy (na př. Politeżai, vypsání ústav asi půldruha sta obcí). Kdežto neúplně a ve stavu skomoleném zachovala se nám i Poetika, měla šťastnější osud rozprava O řečnictví, ve třech knihách, zachována jsouc úplná. V logiku náležejí spisové: 1. Kategorie 2. O vyjadřování, jednající o větě a soudě; 3. Analytika prvá, o závěru; 4. Analytika druhá, o důkaze, výměru, rozdělení a poznání základův. Tyto dvě analytiky jsou nejdůležitější částí spisův logických, pročež dle nich i celek logiky analytikou zván; 5. Topika, o závěrech dialektických a pravděpodobných; 6. O záludách. Souhrn jich byl nazván Ornika neb též prostě Organon, totiž ústroj ke správnému myšlení, vyjadřování a hledání pravdy. Vedlé těchto soustavně složených spisův, čelících přímo k jeho žákům neboli k jeho » škole «, pochodí od [Aristotelés]-la řada spisů populárních, které se obracely k širším kruhům a podobně jako Platónovy ve způsobě rozmluv vytvářeny byly, avšak mimo nepatrné, sem tam citované úryvky se ztratily. I toto odstínění pod různými názvy zachovalo se v budoucí doby. Byly totiž spisy prvého druhu nazvány esóterické (vnitřní), jakožto týkající se nitra vědy a školy, spisy vědecké, soustavné přednášky (poslechy = ‚kro‡seic, lectiones), » školské « v pochvalném smysle, které přísně jen k věci samé přihlížely: kdežto druhé, exóterické (zevnější) zření majíce k většímu obecenstvu podlé jeho potřeb se upravovaly, tedy populární, prostonárodní, obecné, totiž obecenstvu vydané.-Mimo to uvádějí se ještě spisové vedlejší, zápisky a výtahy, ze kterých však jen skrovné zbytky se zachovaly; dále úryvky rozmanitého obsahu, dopisy, záhady, rozvrhy a výpovědi jednotlivé. Seznamy všech spisův [Aristotelés]-lových byly sestavovány už ve starověku a došly nás několikeré, valně se lišíce co do čísla i co do způsobu. Co svrchu řečeno o soustavě [Aristotelés]-lově, platí ve smysle pozměněném o jeho spisech, v nichžto složena jest; obsahujíť nejen výslední názor světa, nýbrž i soubor všech vědomostí, kterých duch takové velikosti za doby antické vůbec se mohl domoci, představují nám tedy jakousi encyklopaedii nauk a první velký vzor toho druhu, jejž pozdější pokusy napodobovaly. Veškeré spisy [Aristotelés]-lovy držel nástupce jeho Theofrast, po jehož smrti se dostaly do města Skepsis v Malé Asii a tu v jakémsi sklepení dlouho ukryty byly, až konečně je zakoupil známý knihomil Apellikón a do Athén vrátil. Roku 86 př. Kr. byly přeneseny do Říma, kdež je Andronikos prohlédl a spořádal bezpochyby ve sbírku, v jakéž je nyní máme. Mnoho se jich ztratilo, jiné porušeny, a při mnohém spise vězíme posud v pochybnosti, zda skutečně od [Aristotelés]-la pochodí; ale hlavní a význačné se nám zachovaly, z nichžto duch a nauka starého filosofa dostatečně se zračí. Sebrané spisy [Aristotelés]-lovy v latin. překladě tiskem vydány jsou nejdříve v Benátkách Italských r. 1489; pak v původním jazyce tamtéž r. 1495-98 »apud Aldum Manutium«; dále v Basileji r. 1531, ve Frankobrodě r. 1584 až 1587, v Lejdě roku 1590, v Paříži r. 1629 a jinde. Jednotlivé z nich ovšem častěji vydá vány, zejména ony, dle kterých se vyučovalo (na př. logika, ethika, politika, poetika). V XIX. stol. vydání [Aristotelés]-la pořízeno od berlínské Akademie věd (Imm. Bekker a A. Brandis) v pěti svazcích (v V. jest index) s latinským překladem 1831-36, pak vydání pařížské, které podnikla proslulá firma Firmin-Didot 1848-74 (Dübner, Bussemaker a Heitz), rovněž v pěti sv. (s indexem); dále jsou stereotypná vydání Tauchnitzova v Lipsku v 16. sv. (1832) a druhé v jednom sv. folio (1843). Konečně vydání zlomkův a spisův [Aristotelés]-lovi křivě připisovaných ([Aristotelés]. pseudepigraphus) pořídil Valentin Rose (1863).-Překladů děl [Aristotelés]-lových stává veliké množství, vedlé arabských a latinských zvláště do frančiny a do němčiny; některé jednotlivé spisy opět a opět překládány bývaly. V českém spracovány jsou »Kategorie«, přel. Ant. Jar. Vrťátko (1860); pak poetika či »O básnictví« přel. Fr. Pavel J. Vychodil (1884), »O duši« (1885) a »Ethika Nikomachova« od téhož (1888). Z nejstarších už dob známy jsou četné výklady, na př. které zosnoval Alexander Afrodisias, Themistius a jiní-pak ve středověku sám Tomáš Aquinský, a konečně v novověku s velikým nákladem učenosti a věrným historickým smyslem filologové i filosofové s rozličných stanovisek přispívali k objemné úloze té. Sebrané výklady řecké vydává berlínská Akademie věd od r. 1882. I povstala celá literatura o [Aristotelés]-lovi: spisové jednající o jeho životě i filosofii, o celé soustavě, o naukách jednotlivých, o každé poněkud vážnější podrobnosti uvnitř látek vytčených, převalné to množství knih, článkův, úvah, výkladův a pokusů dále vzdělávajících i, jak samo sebou se rozumí, různých kontroversí a polemik. Dodejme ještě veškerá vydání spisů samých spolu s překlady jejich, a vysvitne nám teprv šírý obrys literatury aristotelské. Kdybychom sem položiti chtěli zevrubné tituly zjevů literárních, které se k [Aristotelés]-lovi vztahují, psaných mluvou řeckou, arabskou, latinskou, francouzskou, anglickou, německou, italskou, slovanskými jazyky a jinými: pouhý ten seznam přesahoval by mnohokrát prostor nám zde vyměřený, tak že jsme se ho musili zříci naprosto. Obrati si literaturu jedinou, francouzskou například, bylo by stále ještě dílem objemným, zde nesplnitelným, a vyvolalo by výtku, proč právě oné literatuře dáváme přednost ostatních nedbajíce. Konečně však výkazové spisův o [Aristotelés]-lovi jsou snadno přístupní a částečně obsaženi v každém větším dějepise filosofie nebo literatury starověké. Hlubší pohled na myšlénkový život náš ukáže nám rázem, které nauky [Aristotelés]-lem povstaly nebo svého soustavného počátku došly, dále mnoho-li vět, pouček, náhledův i výpovědí přešlo z [Aristotelés]-lovy zásoby v majetek náš, a doloží spolu, jak veliký byl a jest posud jeho vliv, jak dalekosáhlý jeho význam ve filosofii a vůbec v celé vzdělanosti lidské. Filosofie [Aristotelés]-lova jest poslední veliký úkon řecké myšlénky; výše nevyspěla, k většímu, rozsáhlejšímu ještě dílu se nevzchopila. Jestliže Platón první v mysli třímal celou filosofii a způsobem spíše uměleckým její obraz podal, [Aristotelés]. zajisté první jest, jenž tento celek filosofie spracoval způsobem co možná vědeckým, zbudoval totiž úplnou filosofickou soustavu jakožto nauku rozčleněnou a mimo to v družstvu jejím ještě jiné speciální nauky uvedl, mnohdy i co do názvu určil, tak že v tomto zosnování zachovaly se až podnes. Četní žáci a stoupenci shromáždili se kolem něho a pokračovali pak v díle počatém. Dějepis filosofie uvádí celou řadu peripatétiků; po [Aristotelés]-lovi však bezprostředně v úřadě učitelském jakožto náčelník peripatétické školy následoval Theofrastos z Lesbu; vedlé něho stáli četní žáci a vzdělavatelé soustavy, šíříce ji nejen co do zevnějšku, nýbrž snášejíce vždy víc a více speciálních vědomostí v pracovny její. Tak zejména Aristoxenos na př. obral si theorii hudby a jest původcem epochálního díla »Základové harmoniky«; jiní logiku, jiní zase přírodní vědy vzdělávali, pozdější pak zvláště ethiku, konečně grammatiku i filologii a vykládání literárních plodů všeho druhu. Ale již při jeho nástupcích se jeví možnost dvojího výkladu; jedni pojímali nauku způsobem theistickým, že totiž duch (vnoÎc) jest osobní, jiní osobnost popírali, způsobem tedy pantheistickým jej vykládajíce. Od pantheismu pak vždy jediný krok bývá k naturalismu; to z peripatétiků nejstarších ukazuje Stratón z Lampsaku (asi jako za nové doby Feuerbach). Vedlé ostatních směrů filosofických držela se filosofie peripatétická v důstojné výši a přešla od Hellénů ve známost více méně obsáhlou i k jiným národům, zejména k Římanům a do zemí východních. Než události dále postoupily; starý svět s názorem i životem svým zanikal, noví národové pronikli na jeviště dějin a křesťanství vykonalo konečně svůj vítězný pochod Evropou; nastal středověk a na školách církví zřizovaných počali se opět ohlížeti po vyšších naukách. Zatím však též islám se mocně rozmohl a z pokladů staré literatury zvláště si osvojil nauky [Aristotelés]-lovy. Meč arabský pak jim proklestil dráhu na západ, a ruch v zápětí jemu povstalý je zanesl až do Hispanie, tak že filosofii [Aristotelés]-lově od muhammedánův a židů nová doba květu nastala ( Averroes... Maimonides ). Z knih a učilišť arabských poznali ji pak evropští učňové znova a důkladněji. I přistoupila k učení křesťanskému a k té filosofii, kterou učitelé církevní již prve více pěstovali. Poznáním [Aristotelés]-la vzala filosofická snaha v křesťanstvu nový vzlet. Čelní učitelé scholastiky ve středověku stáli rozhodně pod jeho vlivem; chopiliť se jeho nauky jakožto zdokonaleného nástroje filosofického, ač co do obsahu v mnohých věcech spíše s Platónem souhlasili, a užívali jí při obraně i vylíčení náboženství křesťanského, jsouce k tomu tím spíše puzeni, že již dříve učenci židovští a arabští z [Aristotelés]-la čerpali námitky proti křesťanství a jeho hlavním článkům. Vysloveným jejich snažením bylo hlavní jádro filosofie [Aristotelés]-lovy upraviti tak, aby souhlasilo s učením církevním, spojiti pak výtěžky světského zkoumání toho s články věrouky a shodu uvésti mezi obě důležitosti lidské, víru i vědu. To jest smysl scholastické filosofie ve středověku, spoléhající ve své naučné části na pohanském mysliteli, jenž však již vlastní spekulací svou dospěl k soustavnému bohosloví. V něm zírali i závěť Platónovu; byltě [Aristotelés]. jen dalším článkem řetězu, totiž nauky dávnověku. Co jí scházelo, docelili oni zvěstmi náboženství zjeveného, některé věty zase pozměnili a v duchu křesťanském opravili, jiné konečně odmítli. Tak povstala ona velkolepá budova myšlénková, v níž sice theologie vede hlavní slovo, a filosofie služkou jest, ale [Aristotelés]-lova nauka na všech stranách proráží. A takové váhy tehdy nabyl starý filosof, že jeho autoritu jen s autoritou církve samé srovnati lze, ba, kde řeklo se »tak praví filosof«, přímo jen jmín byl [Aristotelés]. Pozdější opposice proti němu hlavně podmíněna byla známým rozmnožením a opravením vědomostí. Tu zajisté dávný názor fysického světa utrpěl značnou ránu naukou Koperníkovou, jížto země z klidu vyburcována a s centra světa sesazena jest; nebeské sféry se sřítily a pochovaly pod svými rumy i jiné představy posud posvěcené. Astronomie, zeměpis, přírodní vědy rozevřely zrak ducha v říše netušené, kritika i samostatné zkoumání odvážily se na všechny články posud přijímané a netknuté; mechanika došla svých vědeckých, nevývratných základův, atomistika prospěla a s ní zcela jiný náhled o hmotě, připravoval se zákon gravitační i chemie novověká, což všechno vydávalo hojnost námitek proti jednotlivým naukám [Aristotelés]-lovým i proti jeho metafysice; poznalo se, že to celé jeho vysvětlení vzniku (dění vůbec) jakožto přechodu z možnosti ve skutečnost jest pouhý vzorec slovní, a podobně mnohé jiné poučky, ve kterých týmže způsobem vlastní obtíže ne tak rozřešeny, jako spíše zastřeny jsou. V prvním rozmachu nepomýšlelo se na to, jak nové výtěžky vpraviti ve starou soustavu a ji samu opraviti, nýbrž brojilo se vůbec proti ní, již na druhé straně zase chtěli bez proměny udržeti. I vzplanul onen tuhý a trvalý boj, v němž na obou stranách se hřešilo a pravý střed často překročen byl, jako učinil na př. Francouz Ramus položkou. že všechno, co [Aristotelés]. pravil, křivé jest, nebo Ital Patrizzi tvrzením, že spisy jeho vesměs podvrženy jsou. I jinak křivdilo se [Aristotelés]-lovi na jeho vlastní půdě, v logice, kdež o něm rozhlásili, že prý nezná indukce, nebo že chce sestrojiti svět ze svých kategorií a p. Proslulý řád, mezi církevními řády nejcírkevnější, totiž jesuitský, houževnatě starou soustavu zastával, i později proti novým soustavám, jako na př. proti nauce Descartesově, až konečně vlny boje se ztišily, a procitl historický smysl nesoucí se k tomu, vytknouti spravedlivě, čím filosofie [Aristotelés]-lova přispěla k zvelebení věd, k vývoji myšlénky a vzdělanosti lidské. Snaha tato již rozhodně se hlásí v Leibnitzovi, duchu [Aristotelés]-lovi podobném, úplněji však zajisté v století našem, a to na straně světské, kdež učenci v čistou jeho nauku vnikajíce nové překlady a výklady opatřili ( vedlé vydavatelů výše jmenovaných ještě: Barthélemy Saint-Hilaire, Ravaisson, Grote, Grant, Brandis, Biese, Bonitz, Schwegler, Trendelenburg, Zeller a j. v. ), i na straně církevní v obnoveném studiu scholastiky, k němuž poslední papežové nabádají ( zejména Lev XIII. ). Přese všechnu opposici proti [Aristotelés]-lovi a kritiku celé jeho soustavy i jednotlivých pouček objektivním vyšetřováním potvrzuje se, že [Aristotelés]. náleží k oněm znamenitým duchům, kteří měli největší vliv na intellektualní vývoj lidského plemene, ale spolu na jevo vychází, v čem jsme nad něho pokročili. ........................

Aristotelovi žáci podali zprávy o tom, že jejich učitel ( 384 - 322 př. n. l. ) sepsal  "mineralogickou" práci, ve které klasifikoval minerály a

Dionýsios Alexandrijský, nazývaný též  Veliký ( 265 - zemřel v Alexandrii ) - byl alexandrijským biskupem, žákem Órigenovým a významným teologem Alexandrijské školy. Napsal  knihu : - ( Peri fyseós, lat. De natura „O přírodě“ ). V tomto díle Dionýsioos potírá epikurejský materialismus založený na Démokritově atomismu a dokazuje křesťanské učení o stvoření. Zlomky tohoto díla jsou dochovány u Eusebia v jeho Praeparatio evangelica. Dionýsios vykazuje podrobnou znalost řecké filosofie a značné spisovatelské nadání.

 

 

Démokritos z Abdér - ( přibližně 470-360 př. n. l. ) 

 

Byl řecký předsokratovský filozof. Démokritos pocházel z Abdér v Thrákii. Démokritovo učení se přímo nedochovalo, protože nejspíše nezaložil žádnou vlastní školu. Navíc jeho díla odmítal již za jeho života Platón a později křesťané, tudíž podlehla několikerému ničení. Přestože byl asi nejplodnějším autorem antického Řecka, zbyly po něm tedy z valné části jen zlomky a citace od Aristotela, Diogena a dalších. I díky tomuto dění se dnes dá obtížně rozlišit, které myšlenky pochází přímo od Démokrita, a které přejal od svého předchůdceLeukippa. Přijímána tak bývá teze, že podle Leukippových základů vytvořil ucelený systém. Démokritem dotvořený systém je důsledně materialistický. Jeho základem jsou nekonečné prázdno a v něm se pohybující nekonečné množství atomů. Atomy jsou nevzniklá, neviditelná, nedělitelná, neměnná a tudíž nezničitelná tělíska, ze kterých se vše skládá (od bohů, přes nespočet světů, hvězdy, cokoli oduševnělé až po poslední věc). Atomy se pohybují díky vzájemnému střetávání se. Pokud si odpovídají, tak se spojují, čímž všechno vzniká. Takto vzniklé objekty se pak od sebe liší díky různorodému tvaru, poloze a uspořádání atomů. Pokud má něco zaniknout, musí zapůsobit vnější síla, která atomy od sebe rozloučí a dá je opět do pohybu, díky němuž mohou v budoucnu vytvořit zase něco jiného. Zároveň podle Aristotela Démokritos na příkladu času dokazuje, že není pravda, že vše vzniklo. Démokritos rozlišil primární a sekundární vlastnosti u všeho vzniklého, což se v dalších dějinách filosofického myšlení mnohokrát opakovalo. Mezi primární zařadil tíhu, hustotu a tvrdost, které přísluší věcem samotným. Ostatní vlastnosti věcí (barva, vůně, chuť…) k nim přidáváme sekundárně my díky tomu, jak je vnímáme. Démokritos rozdělil naše poznání na světlé (pravé) - rozumové a na temné - smyslové, které sice jako základ potřebujeme, ale musíme ho umět filtrovat tak, abychom se jím nenechali zmást. Podobně i v jeho pojetí etiky neodmítá tělesné slasti, ale na vyšší stupeň staví duševní sílu, když např. upřednostňuje odhalení nějakého myšlenkového důkazu před získáním trůnu.

Díogenés z Apollónie - ( 5. století př. n. l., narozen v Apollónu na Krétě ) - Byl řecký filosof. Byl zastáncem myšlenky že základnípralátkou je vzduch. Ve svém učení vycházel zAnaximena aAnaxagora. O jeho životě není mnoho informací. Je pravděpodobné že byl mladší než iónští filosofové. V jednom svém spise vysvětloval pád povětroně v Aigospotamech roku469, z čehož je možné soudit, že žil v této době. OprotiAnaxagorově dualistickému názoru se zastával starších monistických teorií iónských filosofů.Ve svém díle vychází z důležitélogické věty, že je třeba při vědecké práci položit na začátku nepopiratelný princip a podat prostý i vážný výklad. Tento princip je pro Diogéna věčný a celý svět splývá v jeho modifikacích. Tím principem je pro něj, stejně jako proAnaximena, vzduch, který je nekonečný, věčný, nezměrný, všemohoucí, všepoznávající, pronikající vším a podmiňuje veškeren život v přírodě.Vesmír je vzduchem oživen, stejně tak jako duše v jednotlivých bytostech je vzdušné povahy. Růzností vzduchu vysvětluje i nestejnost života duševního. Myšlení je správné, jen když vzduch je čistý a suchý, vlhkost škodí rozumnosti. Proto lidé opilí jsou duševně otupělí. Podobně vlhkým stává se duševní vzduch i ve spánku, a proto rozumová činnost tu chabne. Rostliny nemají v nitru prázdného prostoru, nemohou vdechovatvzduch a jsou proto úplně zbaveny sebevědomí.Podle Diogéna byla činnost smyslová, cit bolesti a rozkoše i myšlení ovlivňováno směšování vzduchu s krví, která pomocí žil proniká celým tělem. Kvůli tomu podnikl i několik zajímavých anatomických studií. Rozeznával dvě hlavní žíly, jednu pro pravou a druhou pro levou stranu lidského těla. Pokoušel se též o vysvětlení stoupání vody v Nilu tím, že slunce přitahuje mořskou vodu a zemské vlhko se pak spouští do Nilu. Učil, že zároveň existuje několik světů, které jsou podobné našemu. Napsal knihu o : - Peri fyseós ( o přírodě ), dochovalo se jen 10 zlomků. Ve svém díle vychází z důležitélogické věty, že je třeba při vědecké práci položit na začátku nepopiratelný princip a podat prostý i vážný výklad. Tento princip je pro Diogéna věčný a celý svět splývá v jeho modifikacích. Tím principem je pro něj, stejně jako proAnaximena, vzduch, který je nekonečný, věčný, nezměrný, všemohoucí, všepoznávající, pronikající vším a podmiňuje veškeren život v přírodě.Vesmír je vzduchem oživen, stejně tak jako duše v jednotlivých bytostech je vzdušné povahy. Růzností vzduchu vysvětluje i nestejnost života duševního. Myšlení je správné, jen když vzduch je čistý a suchý, vlhkost škodí rozumnosti. Proto lidé opilí jsou duševně otupělí. Podobně vlhkým stává se duševní vzduch i ve spánku, a proto rozumová činnost tu chabne. Rostliny nemají v nitru prázdného prostoru, nemohou vdechovatvzduch a jsou proto úplně zbaveny sebevědomí.Podle Diogéna byla činnost smyslová, cit bolesti a rozkoše i myšlení ovlivňováno směšování vzduchu s krví, která pomocí žil proniká celým tělem. Kvůli tomu podnikl i několik zajímavýchanatomických studií. Rozeznával dvě hlavnížíly, jednu pro pravou a druhou pro levou stranu lidského těla. Pokoušel se též o vysvětlení stoupání vody vNilu tím, že slunce přitahuje mořskou vodu a zemské vlhko se pak spouští do Nilu. Učil, že zároveň existuje několiksvětů, které jsou podobné našemu.

 

Leukippos z Milétu - (500 - 440 př. n. l.)

 

Lekippos z Milétu - Byl starořecký filozof. Jako Démokritův předchůdce a učitel je zakladatelem atomismu. Narodil se koncem6. století př. n. l. v Mílétu, nebo vAbdérách. Zemřel v Abdérách. Vyjma toho, že byl Démokritovým předchůdcem a učitelem, není o jeho životě nic bližšího známo.
Žádné z děl, které by bylo možno připsal Leukippovi, se nezachovalo. Podle titulů známe asi 7 knih. U některých z více než sedmdesáti, které jsou přiřčeny Démokritovi, je možné Leukippovo spoluautorství. Ani tyto knihy se nedochovaly. Ve starověku byla nejvíce ceněna kniha Megas Diakosmos, neboli Velké uspořádání světa, připisovaná jak Leukippovi, tak Démokritovi, nebo oběma současně. Dále také Peri Nou, angl. On Mind. Leukippovy myšlenky přešly do práce jeho slavnějšího následníka Démokrita. Dnes je téměř nemožné určit nějaké názory, v nichž by se oba filozofové neshodli. Následkem toho byla Leukippova práce natolik zastíněna Démokritovým věhlasem, žeEpikúros pochyboval (podleDiogéna Laertského) o jeho existenci. NicméněAristotelés aTheofrastos z Lesbu vysloveně jmenují Leukippa jako původceatomismu. Z Leukippova a Démokritova učení je nejvýznamnější tzv. atomická teorie (atomismus). Vznikla přehodnocením učení předchozíchmaterialistických filozofů.Podle ní existuje na světě nejen bytí, jež není jedno, ale mnohé, ale i nebytí neboli prázdno. Bytí je hmota, která se skládá z velkého množstí jednolitých malých částeček, které se pohybují v prázdnu, neboli prostoru. Jsou to nejjednodušší části hmoty, nelze je dále dělit, neznikají ani nezanikají a nepodléhají žádným vlivům. Vznik a zánik věcí, jejich změny a různorodost je důsledkem vzájemného spojování a oddělování těchto částeček.Tyto malé částečky nazval Leukipposatomy, podle řeckého slova atomos - "nesmírně malý", "nedělitelný". Leukippos a Démokritos si, vyvozeno z kontextu, zřejmě představovali tento proces jako mechanické seskupování a přeskupování, nemysleli si, že by tento proces řídila nějaká bytost. Zachovala se jen jediná Leukippova myšlenka, vyjádřená jeho vlastními slovy: Nic se neděje náhodně, ale vše podle řádu a nutnosti (ek logú kai hyp' anankés). – Leukippos,Diels-Kranz 67 B1.Formuloval tedy zákon kauzality - nic nevzniká náhodou, vše má svůj důvod, na což navázalDémokritos.                                                                                                                                                                                      

Atomismus - je filosofický směr, který chápe Vesmír jako složený z nedělitelných ( řecky a-tomos ), neměnných a věčných částeček, které se pohybují v prázdnu.

Atomismus vznikl ve starověkém Řecku, patrně v 5. století př. Kr., jeho hlavními představiteli byli Leukippos a Démokritos. Atomisté se snažili o materialistický a deterministický výklad světa, popírali spojitost látky, ale na rozdíl od Eleatů připouštěli vznik, změnu a zánik, které vysvětlovali jako projevy spojení nebo rozpojení atomů. Jejich nauku dále rozvinul Epikúros a Lucretius ve své básni „O povaze věcí“ (De rerum natura, asi 60 př. Kr.) podává soustavný výklad atomismu.

Atomistická nauka zjevně odporovala běžné lidské zkušenosti o spojitosti a dělitelnosti látky, takže později upadla v zapomenutí. Znovu se objevila v novověké filosofii: Descartes vykládá rozmanité vlastnosti látek vlastnostmi nepatrných částeček, z nichž jsou složeny. Atomistická představa se hodila jako výkladová hypotéza chemikům 18. století, kterou jejich následovníci rozvinuli až do podoby Mendělejevovy periodické tabulky prvků a koncem 19. století už byla atomická povaha hmoty prokázána. Jaderná fyzika a štěpení atomu ovšem ukázaly, že atomy nejsou neměnné ani nezničitelné, nýbrž naopak se rozpadají (samovolně i zásahem člověka) a mohou také vznikat. Současná představa atomu je nesmírně složitá a také se vymyká běžné představivosti.

 

Poseidónios  - (135 př. n. l.-51 př. n. l. )

Poseidónios - Byl starověký řecký filozof,historik,zeměpisec,astronom a matematik, představitel středního stoicismu, jeden z nejvšestrannějších mužů antického starověku.

 Poseidónios - pocházel z Apameie  v Sýrii. Poseidónios podnikl v souvislosti se svým zeměpisným a geofyzikálním zkoumáním mnoho cest. U Mrtvého moře pozoroval postup těžby  asfaltu, plavil se po Nilu, nějaký čas pobýval v Massalii ( dnešní Marseille ), v hispánském Gadiru ( dnešní Cádiz ) metodicky měřil výšku oceánského přílivu a odlivu, na mauretánském pobřeží studoval chování opic, stýkal se s náčelníky galských Keltů, prováděl výzkum Vesuvu. Jako politik byl od roku 87 př. n. l. vyslancem v Římě a hlavně jeho zásluhou došlo k velkému rozšíření stoicismu mezi římskými středními a vyššími třídami. Poseidónios zemřel roku 51 př. n. l. pravděpodobně v Římě nebo na Rhodu. Poseidónios se jako skutečný polyhistor zabýval filozofií, etikou, historií, geografií, astronomií a dalšími přírodními vědami. Jeho filozofický systém je eklektický, protože původní filozofické ietické názory řeckého stoicismu spojil s prvky Platónova a Aristotelova učení. Základním principem vesmíru je podle něho vzájemné působení a jednota světa založená na všeprostupující životní síle, pramenící ze Slunce, jejímž mnohotvárným působením vznikají všechny věci a bytosti, od nerostů přes rostliny a živočichy až k člověku a bohům. V takovémto jednotném organismu světa má každý pohyb kteréhokoliv jsouc na význam výrazu proměny celku. Proto Posediónius neodmítal astrologii. Podle jeho názoru žádná sebemenší nahodilá událost není nevýznamná, vše je výrazem celku a tudíž je například možné věštění z letu ptáků. Jednotlivými dalšími vědeckými disciplínami se zabýval vždy jako filozof, který z jednotlivých zkoumání přírodních i lidských dějů činí obecné závěry a současně využívá svůj filozofický pohled k metodickému ustavení věd i k formulaci hypotéz, které chce pozorováním ověřovat. Jako jeden z prvních vypočítal délku poloměru Země ( určil jej ale na 5300 kilometrů, tedy o celých 1000 kilometrů méně než je ve skutečnosti – viz dále ). Dá se považovat za předchůdce dnešních antropologů, neboť studoval člověka v různých souvislostech, jako první sledoval znaky rasových skupin, prováděl výzkum národních charakterů, vlivu prostředí na člověka a studoval lidskou schopnost adaptovat se na měnící se přírodní podmínky. Na základě svých cest a studií sepsal Dějiny o padesáti dvou knihách, ve kterých navázal na Polybia a popsal historické události z let 145 až 82 př. n. l..  Z díla se zachovaly jen fragmenty, ale i ty jsou velmi cenné zejména jako zeměpisný a národopisný materiál. Díky Poseidoniovi máme například informace o životě tehdejších keltských barbarů a v jeho díle najdeme i zmínky odruidech jako o filozofech a lidech zkušených v božských záležitostech. Poseidónios byl jedním z prvních astronomů, kteří vypočítali délku zemského poloměru. Navázal na výpočty Eratosthena z Kyrény a na podkladě znalosti vzdálenosti mezi Alexandrií a Rhodem a z úhlového rozdílu spodních kulminací hvězdy Canopus na těchto dvou místech určil podle vzorce pro délku kruhového oblouku zemský poloměr jako 5300 kilometrů, tedy o celých 1000 kilometrů menší než je ve skutečnosti. Z tohoto údaje vycházel později Ptolemaios při tvorbě své první mapy světa a zpopularizoval jej tak, že jej převzali i středověcí mořeplavci, například Kryštof Kolumbus, který se díky tomu domníval, že doplul do Indie.Jako zdroj Poseidóniova omylu se především uvádí špatné určení středového úhlu mezi Alexandrií a ostrovem Rhodos. Poseidóniovo pozorování, že v určité době je vidět hvězdu Canopus na Rhodu přímo na mořském horizontu, kdežto v Alexandrii asi 7°30' nad obzorem, bylo chybné, správná hodnota je 5°14' ), přičemž ani vzdálenost obou míst nebyla na základě délky plavby lodí určena zcela přesně. Dalším možným důvodem omylu byla nejasnost v definici tehdejší délkové míry stadium, která se pohybovala od 154 do 215 metrů ( podle některých údajů dokonce od 99 do 215metrů ).                    

Matematická věta :  -  všechny obvodové úhly sestrojené nad průměrem kružnice jsou pravé. Jedna z prvních obecných pouček v dějinách vědy.

 

 

 Přesvědčení a myšlenky v tehdejší době, kde hlavními proudy myšlenek byli hlavně představitelé Platón a jeho založenou Academii v roce 387 před n. l., Aristoteluv Lykein v r. 335 před n.l. či ptolemaiovské Múdeionv Alexandrii na počátku 3. století před n. l. nýbrž i nově vznikajících středověkých univerzit. Ty vznikli, jako nový tip školy, který nahradil v evropských městech počátkem a průběhu 12. stol. studium na převážně církevních ( klášterních, katedrálních ) školách. V průběhu 13. stol. vytvořili ( mistři, doktoři ) a studenti univerzit korporaci podobnou řemeslnickým cechům  /  universitas magistrorum et scholarium - původně společenství ( obec ) studentů - později univerzita celá /, která zajišťovala jejím členům právní ochranu, nabytí studijní kvalifikace a obecnou platnost získaných hodností   ( titulů ). Úplná středověká univerzita měla čtyři fakulty : aristickou ( svobodných umění, - dnešní filozofická ), teologickou, právnickou a lékařskou. Zakladatelem univerzity byl většinou Papež nebo císař. Nejstarším založeným univerzitám na starém kontinentě jsou např. Bononia - 1119, Oxford - 1167, Sorbonn v Paříží - 1253, Padově - 1222, Cambridgi - 1233 a ve střední Evropě v Praze 7. dubna 1348 - Karlovou univerzitu, kterou Karel IV.  ( Založil hlavně podle vzoru univerzity pařížské Sobronny. Jako první univerzitu ve střední Evropě na východ od Rýna a na sever od Alp. ), Krakově - 1364, Vídni - 1365. Ve 14. a 15. století se po celé Evropě rozšířily dva základní typy univerzit : "pařížský ", s rozhodujícím vlivem profesorů teologie a svobodných umění, a boloňský, v němž měli prvořadou úlohu studenti práv. Od 15. stol. zesílil vliv státu a církve na organizační strukturu a působnost univerzity. Vytvořil se nový typ. tzv. zemské univerzity, která byla ve všech ohledech závislá na vnějších mocenských vlivech ( panovníkovi, biskupovi, městu ). Po založení Karlovi univerzity.

 

       

                                                                          Thalés z Milétu -  ( okolo 624 př. n. l. Milétos– okolo 548 př. n. l. )

Thalés - Bývá považován za zakladatele řecké filosofie. Byl filosofem, matematikem, vědcem a inženýrem. Někteří se domnívají, že byl Pythagorovým učitelem. Do dnešních časů se nedochovalo žádné z jeho děl. Je proto obtížné dozvědět se něco více o jeho filosofii, není možné ani ověřit jeho matematické objevy. Hérodotos o Thalétovi uvádí, že úspěšně předpověděl zatmění Slunce, které nastalo 28. května roku 585 př. n. l. Jeho jméno je spojováno s pěti důležitými geometrickými větami: - každý průměr dělí kružnici na dvě stejné části -základové úhly rovnoramenného trojúhelníku jsou shodné - úhly mezi dvěma protínajícími se přímkami jsou shodné  - dva trojúhelníky jsou shodné, pokud mají stejné dva úhly a jednu stranu - trojúhelník vepsaný do oblouku nad průměrem kružnice je pravoúhlý ( tzv.Thaletova věta ). Jako naivní materialista se řadí do Milétské školy, hledal pralátku, vše tvořící praelement. Tou je podle něj voda. Ta je proměnlivá a obdařena božskou silou. Země je podle něj plochá deska ležící na hladině světového oceánu. Jeho uvažovaní, hledání arché jako pralátky, základu světa, je jedním z prvních dochovaných kroků, kdy člověk vystupuje z mýtu, pravdy o výkladu světa přijímané bez výhrad a kritické reflexe. Samozřejmě je jeho myšlení mýtem ovlivněno, ale pokouší se celek světa vysvětlit z pozorování ve skutečnosti, z přírody. ( Země pluje na vodě - zemětřesení je důsledkem vlnobití. ). Vše je plné bohů ( Panta pléré théon einai ) = hýlozoismus ( hýlé + zoé ): dle Nietzscheho tím nepřímo uchopuje celek světa, což je výsostnou vlastností filosofie: překračovat každodennost. Svět jako celek považuje za oduševnělý, tak i vodu, ze které vše vzniká a jež je všeho základem. Důvody, že zvolil vodu, jsou jistě poněkud naivní: fyziologické, meteorologické, ale dle Nietzscheho může být Thalés považován za prvního filosofa díky snaze uchopit celek, byť nepřímo vědomě. Z našeho hlediska je to ale až Anaximandros, jehož arché není zemským živlem, ale jakási neurčitost, čímž jeho myšlení dosahuje vyššího stupně abstrakce. Co se týče díla - možná napsal Námořní astrologii ( Nautiké astrologia ).                                                                                                                                                                                            

 ( Thaletova věta ) nese dodnes jeho jméno: tato jeho poučka říká, že " …všechny úhly obvodové, sestrojené nad průměrem kružnice, jsou úhly pravými…"

S Thaletem je spojen i pojem tzv. Thaletovy kružnice – tato poučka říká, že " …množina všech vrcholů pravých úhlů, jejichž ramena procházejí různými body A, B, tj. množina všech bodů, z nichž je vidět úsečku AB pod úhlem devadesáti stupňů – Thaletova kružnice je kružnice nad průměrem AB s výjimkou bodů A, B."

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

ZHRNUTÍ    

Řeckého obdobý vědy

S obdobý starověkého Řecka již máme první písemné zmínky - knihy, které se zachovali v některých případech jen ve  "zlomcích" o vývoji vědy jako takové a to m našem případě hlavně vědy přírodní jako byla matematika, fyzika, astronomie,  zeměpis, fyzický zeměpes, topografie, náboženství, lékařství, anatomie a další přírodní obory.

Co se týče geologických věd jako takových, tak  

 

 

 

Nyní se podívejme na západ od Řecka a to na Říši Římskou, kde si přiblížíme významnou osobnost tehdejší doby : a to : učence, vědce, válečníka, filosofa a autora významných knižních děl - Gauius Plinius Scundus, který je spíš znám jako Plinius Maior, neboli česky   Plinius Starší.

 

 

 

 

 

Gaius Plinius Secundus / Plinius Maior / Plinius Starší  - ( v r. 23. n. l. ) v jezdecké vojenské rodině. Své vzdělání získal v Římě a poté vztoupil do císařských služeb jako vojenský velitel. Procestoval v této funkci tehdejší Germánii a jako prokurátorský úředník byl poslán do tehdejších důležitých provincií - Afriky a Hispánie. Přestože by se mohlo zdát, že se Plinius dost časově vyčerpával ve státní službě, nacházel pravidelně mnoho času na studia, dokonce byl považován za nejučenějšího Římana své doby.  Co se mu zdálo zajímavé si nechával dalšími otroky zaznamenávat, takže záhy vlastnil poměrně bohatý archiv. Za císaře Tita byl postaven do čela loďstva, které kotvilo v Misenu. V této hodnosti ho také 24.srpna 79 n.l. zastihla smrt, když se v badatelské horlivosti ( a také snaze zachránit životy civilistů ) dostal příliš blízko známé erupci sopky Vesuv, která zasypala mimo jiné Pompeje, a zahynul.

Své spisovatelství zahájil už jako mladý jízdní důstojník studií o jeho zkušenostech při použití jízdy v boji. Následovaly pak spisy z rétoriky, gramatiky, historie a přírodopisu.
Jeho historická díla známe dvě. Prvním jsou Války s Germány ( Bella Germaniae ) o dvaceti knihách, kde byly pochopitelně vyloženy dějiny válek, které vedli Římané s germánskými kmeny. Druhou knihou je A fine Aufidii Bassi ( Od konce kroniky Aufidia Bassa ) o 31 knihách. Je to pokračování díla staršího římského historika Aufidia Bassa, které na starší látku navazuje buď roku 31 nebo roku 41 a sahá snad ke společnému triumfu Vespasiana a Tita roku 71 n.l.
Pliniovo gramatické dílo má podobu knihy Pochybné mluvy knih osmero ( Dubii sermon is libri octo ) a zabývá se spornými otázkami v latinské mluvnici. Cílem mělo být definitivní určení některých tvarů a ukončení jistých nepravidelností. Pro dějiny gramatiky má toto dílo poměrně značný význam a díky své značné oblíbenosti ho dnes můžeme alespoň v základech rekonstruovat.
V oboru rétoriky sepsal Plinius dílo Studiosus, které ve třech knihách dává návod jak hovořit výmluvně, jak už to také u rétorických knih bývá. Posledním Pliniovým nedochovaným dílem je jeho biografie přítele Pomponia Secunda, což byl vojevůdce, tragický básník a dramatik.
Zkáze unikla poslední a nejdůležitější Pliniova kniha, rozsáhlá encyklopedie Naturalis historia (Přírodopis) o 37 knihách. Toto dílo dokončil Plinius roku 77 n.l. a věnoval je přímo Titovi, tehdy nástupci trůnu. Kniha měla původě 36 knih, ale Plinius ještě před svou smrtí stihl sepsat jednu knihu dodatků. Dílo pak vydal Plinius Mladší.
Naturalis historia je i na dnešní dobu neobyčejně pečlivě sestavená kniha. Uvádí se, že je v ní obsaženo asi 20000 výpisků z asi 2000 spisů 473 autorů ( 146 římských a 327 cizích ). Seznam těchto autorů a děl je také mimochodem jediným obsahem celé první knihy. Druhá kniha popisuje matematicko-fyzikální popis vesmíru, 3.-6. zeměpis a národopis, 7. antropologii a fyziologii člověka, 8.-11. zoologii, 12.-19. botaniku, 20.-27. léky rostlinného původu, 28.-32.kniha pak léky živočišného původu. Zbývající knihy se zabývají mineralogií, zpracováním kovu a kamene a použití látek ve výtvarném umění. Tato část je mimochodem velmi cenná pro poznání antického umění.
Rozsah díla je tedy na svoji dobu jedinečný, avšak kvůli němu se také v díle vyskytuje dost chyb, které Plinius opsal od jiných autorů, neboť sám nebyl vědec a rozhodě se nemohl počítat mezi odborníky ve všech oborech, o kterých psal. Stejně tak slohově je dílo poplatné tomu, že často vzniklo pouze přepisem a je mu vytýkána suchost. Výjimkami jsou například úvody kapitol, které Plinius stylisticky pečlivě jazykově šperkoval. Dílo tak má cenu hlavně jako nedocenitelný zdroj vědomostí z přírodních věd, který nebyl až do novověku prakticky překonán.
V průběhu času bylo z rozsáhlé Naturalis historia sepsáno několik kratších výtahů, například Solinův ze 3.století nebo výtah známý jako Medicina Plinii ( týkal se jen léků ) ze století čtvrtého, který se dochoval dodnes. Podobný výtah vznikl v 6. nebo 7.století pod názvem Physica.

 

.......... Historia naturalis je první přírodovědecká encyklipedie známá ze starověku, kterou sepsal -  Pliniem Starším, který publikoval první knihy kolem roku 77. Encyklopedie obsahuje na jedné straně spoustu pověr, rozporů a nesmyslů ( tehdy ovšem velice rozšířených a důvěryhodných ), na druhé straně ji však lze považovat za první systematický pokus shrnout veškeré poznání přírodních věd. Nachází se v ní mnoho prvních, relativně přesných popisů mnoha rostlin a živočichů, zajímává pozorování chování zvířat, popisy minerálů a geologických pochodů i popisy běžných aplikací soudobých poznatků o přírodě. Historia naturalis je považována za nejvýznamnější přírodovědnou publikaci v dějinách římské říše. Uvádí se, že je v ní obsaženo asi 20000 výpisků z asi 2000 spisů 473 autorů ( 146 římských a 327 cizích ).

 

Titulní stránka knihy - vydání z roku 1669

( Zejména v anglických zemích se lze setkat s prohazováním slov v názvu ( Naturalis Historia )).

 

 

Podívejme se blíže na některé práce - Gaius Plinius Secundus / Plinius Maior / Plinius Staršího. Co praví o Zlatě a zemětřesení ? :

........ zkušenosti starých Římanů v technologii zlata - ukázka ze stati Pliniovy o zlatě z knihy 33. jeho přírodopisu...........

>> Nyní mluviti míním o kovech, o bohatstvích a způsobu, jakovým stanovíme cenu jednotlivých předmětů. Kdežto na jednom místě kopají po pokladech, poněvadž všichni po zlatě, stříbře a rudě baží, na jiných místech hledají železo, jež ku válce a vraždění jest způsobilejší než zlato. A z těch důvodů vnikáme ve žíly zemské, prolézáme půdu, na níž žijeme, a pak se divíme, že dostává trhlin a že se chvěje, jako by to nebylo samozřejmo, že hněvá se svatá Matka. A přece bylo by líp, kdyby zlato bylo odstraněno: vždyť beztoho jím pohrdají, jak nejznamenitější spisovatelé vykládají, všichni lidé lepší a slouží ono jen ku zkáze lidstva. Jakž mnohem šťastnější bylo toho, odkud pouhý obchod výměný byl, jak dálo se za časů Troje dle věrohodné paměto Homérovy.<<

>> Velikou náklonnost, kterou ke zlatu chováme, děkuje toto zajisté nikoli svému zevnějšku, vždyť stříbro jest mnohem jasnější a lesklejší. Zlatu dáváme přednost proto před ostatními kovy, že žárem nějak netrpí ani při požárech, ani na planoucí hranici. Jiná příčina ceny jeho jest, že upotřebováním málo trpí, kdežto stříbrem, mědí, olovem lze čáry dělati a ruce odloupnutými částičkami kovovými si znečistiti. Zlato jediné nalézá se ryzí, kdežto jiné kovy ze země vytěženy teprve ohněm připravovány bývají. Mimo to neznehodnucuje jeho výtečné vlastnosti ani rez ani modrá plísta měďová ani jiné zplodiny přeměnové: aniž na váze tratí. Ani slané, ani kyselé tekutiny, které všechno porušují, je nemění. Zlato nalézá se buď v písku řek, ku příkladu Pádu a Taja, mimo to dobývá se ze šachet kopáno a mezi skalními zříceninami hledáno.<<

Všechno zlato obsahuje v sobě více neb méně stříbra : průměrně asi jednu desetinu neb osminu :                                                                       - ve zlatě gallecijském byla nalezena poze jedna pětina šestatřicítina stříbra, proto jest ono tak vysoce ceněno. Zlato, v němž nalézá se jedna pětina stříbra, jmenuje se electrum : avšak to electrum jest též uměle přípravováno zúmyslným přídáváním stříbra -

Zlato nalézá se dle Plinia, až kusech o desíti librách, nejobyčejněji jest vtroušeno do křemene. Křemen se rozemele, ve stoupách utluče, pak se plaví vodou, na to praží v pecích a vytavuje pomocí tyglíků. při plavení z písku dá se ve vodě padati z výšky, pak ustáti ji nechají v příkopech, ketré jsou vystlány ulexen, křem rosmarině podobným. Byliny, které drsným zevnějškem svým jemné zlato zadržují, se sbírají a palí. Popel  znova seplaví. Zlato jest velmi měkké a tak tažné, že z unce ( 28 3/4 g ) 750 i více plechů o čtyřech čtverečních palcích se vytepe. I nitky lze z něho táhnoutí tak jemné, že tkáti a přísti sedají. Nejlépe můžeme zlato přetaviti s olovem. Tím způsobem dá se zlato od stříbra, stále je sprovázejícího, odděliti, rozloučiti. Opětovným tavením vyčistí se zlato a béře na konec barvu ohně, čímž také právě zlato se poznává. Měď , stříbro a jiné kovy můžeme pozlacovati pomocí rtuti : - na dříví, sklo, mramor a podobné lepíme lišteny zlaté pomocí bílků aneb klihu. <<<